Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

Vánoční lekce 2/2

24. prosince 2018 v 14:00 | Minde |  *Bonusy a jednorázovky*
Vánoční lekce 2/2

Druhá část dárečku, tak ještě jednou veselé Vánoce a spoustu splněných přání!




Zadíval jsem se na kluziště, které bylo poměrně plné. Většinou malá děcka s rodiči, která se sotva držela na nohou. Chvilku mi trvalo, než jsem objevil Kláru s Matyášem. Navlečený v teplé bundě a anti-sexy čepici vůbec nevypadal tak sexy, jako ráno, ale musel jsem uznat, že se moc hezky smál, jak Kláru učil piruety.
"Tak Šimone!" Zadíval jsem se na Kaču, která už kdoví jak dlouho držela v ruce moje brusle a podávala mi je. Útrpně jsem si povzdechl, ale posadil jsem se a začal je obouvat. Nijak zvlášť jsem se na to netěšil, moc mi to nešlo, nestál jsem na tom ani nepamatuju, ale sedět tady by mi určitě nepomohlo, když Matyáš byl uprostřed kluziště. Zhluboka jsem se nadechl, postavil se na vratné nohy a pomalu vklouzl na led.


Zasekl jsem se a okamžitě se chytil mantinelu. Klouzalo to, klouzalo to daleko víc, než jsem si myslel a pamatoval. Pevně jsem se chytil, narovnal se a zatvářil se jakoby nic, jako bych se rozhlížel, kdo tu vůbec je. Především jsem ale horlivě uvažoval o tom, co budu dělat. Byl jsem si jistý tím, že jakmile se mantinelu pustím, hodím držku mezi partu rozjančených děcek.


Zakolísal jsem, když těsně u mě někdo prudce zabrzdil.
"Problém?" sjel mě Matyáš pobaveným pohledem.
"Ne, měl by?" nadzvedl jsem obočí.
"Já nevím, ty tady už pět mnut stojíš, jakoby ses bál pohnout," zasmál se tiše.
"Divíš se? Doufal jsem, že to bruslení bude trochu na úrovni, bude tu místo, a ne že se mi tu budou malí smradi plést pod nohy."
"Taky jsi byl malý smrad a musel ses to naučit. Teď už to naštěstí umíš, tak se jim dokážeš vyhnout."
"To sice ano, ale nijak zvlášť mě to neláká, třeba jindy," usmál jsem se.
"Fajn, tak si zatím dej punč, než tu trochu vymrzneme," kývl k dřevěným boudám u kluziště. Cedule lákaly na všechny možné druhy punčů včetně speciálních a také na trdelníky, mini koblížky či něco mastnějšího na hlad. Kromě punče mě ale nic z toho absolutně nelákalo. Na své postavě jsem si zakládal a rozhodně jsem se nechystal si ji zkazit nějakým olejem napuštěným blafem.
"Fajn," cuknul jsem rameny.
"Fajn," znovu se usmál Matyáš a nadzvedl obočí. Stiskl jsem k sobě zuby a lehce zaskřípal. K východu z kluziště mě dělily asi dva metry a pokud jsem nechtěl ručkovat u mantinelu a udělat ze sebe kokota, musel jsem to nějak přebruslit, což se mi zrovna před Matyášem nechtělo. Ale nevypadalo to, že by se někam chystal, někam spěchal. Takže jsem se nadechl a odrazil se. První metr jsem úspěšně překonal, ale když jsem zvedl nohu k překonání druhého, podjelo mi to. Rozhodil jsem ruce a jak široký, tak dlouhý se rozplácl na ledu. Hekl jsem a zaskučel bolestí, dopad byl tvrdý a obě zápěstí tepala bolestí, jak jsem se pokusil zmírnit pád.
Vztekle jsem zafuněl, když mi obličej ostříkl led od brzdících bruslí.
"Máš pravdu, chtělo by to víc místa, abys příště nesložil nějaké dítě. Dej si radši ten punč," poklepal mi Matyáš soucitně na rameno a rozjel se pryč, aniž by mi pomohl vstát. Vztekle jsem praštil pěstmi do ledu, až se zápěstí znovu nepříjemně ozvala, což mi zabránilo ve větším výbuchu vzteku, kdy jsem měl chuť do všeho jen třískat, kopat a křičet. Vykašlal jsem se na veškerou eleganci a z kluziště se vyplazil.


Stáhl jsem z nohou ty proklaté brusle, hodil je Kači do tašky a u stánku si objednal punč s dvojitý panákem absintu. Potřeboval jsem si trochu uklidnit nervy, trochu se uvolnit a vytěsnit nepříjemný zážitek. Měl jsem pocit, že od včerejška se mi nic nedaří a všechno jde do háje.
Sedl jsem s kouřícím kelímkem na lavičku a zadíval se na kluziště. Kača se střídavě olizovala se svým playboyem a hrála s ním snad na honěnou. Taky jsem měl chuť zahrát si na honěnou, ale trochu jinou, trochu jinde, trochu s někým jiným a hrozně mě štvalo, že to zatím vypadalo dost bídně a moje šance snad každou minutou klesaly.


Vyklopil jsem do sebe zbytek kelímku a hodil ho do koše. Nálada se mi sice nijak zvlášť nezlepšila, ale trochu mě to zahřálo.
Zadíval jsem se na Matyáše, jak bez problémů klouže po ledě, couvá, překládá nohy a dělá spousty dalších blbostí, při kterých bych si já přinejmenším rozbil hubu. Fakt skvělé. Strčil jsem ruce do kapes a nabručeně to sledoval, nejraději bych se vrátil zpět do baráku, ale neměl jsem klíče a dospělí taky vyrazili rejdit po trzích. Moc jsem nechápal, co na tom všichni vidí. Byla to jen kupa stánků s blbinama pro děcka, jídlem a alkoholem. Plus do toho hrály koledy buď z reproduktorů nebo z živého pódia a po dvou měsících koled linoucích se ze všech obchodů, televizních programů a reklam na internetu jsem toho začínal mít dost. A to jsem měl Vánoce vždycky rád.


"Na tebe se nedá koukat, tváříš se jak papuč. Pojď, jdeme na punč, zvu tě," praštil mě Marek do zad, až mi zaskočila slina, takže jsem si vysloužil pár dalších herd.
"Asi mě přešla chuť," zachroptěl jsem, když jsem překonal záchvat kašle.
"Nesmysl, do Olomouce se hned tak nedostaneš. A punče jsou tady nejlepší, to není jako u vás v Praze," zašklebil se. "Dáme jeden a frčíme domů ozdobit stromek. Katka k tomu udělá ten výborný vajčák."
"Abychom opět zablokovaly všechny záchody v domě," zabručel jsem tiše.
"Hele, tak byla blbá vejce a neprošly varem no, poučili jsme se všichni."
"Jo, nekonzumovat tvoje výtvory," usmál jsem se na ni a uhnul před pohlavkem. I před druhým se mi podařilo uhnout, ale vrazil jsem do osoby stojící opodál. Asi bych skončil na zemi, kdyby mě Matyáš nechytil. Bylo to skoro jako v těch hloupých romantických filmech, ale teď mi to hrálo do karet. Chytil jsem se jeho paží a usmál jsem se.
"Wow, dobré reflexy, díky," vykouzlil jsem neodolatelný úsměv, na který jsem vždycky každého chytil.
"Už ses tu dnes rozplácl jednou jak žába, a do nemocnice se s tebou hádám nikomu nechce," usmál se, postavil mě na nohy a stáhl ruce. Nespokojeně jsem našpulil rty. To to s ním fakt nic nedělalo? V tom baru mi stačilo daleko míň snahy… a možná víc alkoholu. Možná víc alkoholu pro něj.
"Stejně díky," usmál jsem se ještě jednou. "Tak jdeme na ten punč, ne?" rozešel jsem se dolů z kluziště.


Cestou jsme se ještě museli zastavit u velkého vyřezávaného Betléma, který chtěla vidět Klára. No nijak zvlášť mě nenadchnul. Maria vypadala s těmi opravami, jako by měla neštovice a jeden z králů měl amputovanou ruku, která držela jen na pokladnici, kterou nesl jako dárek. Teprve po jeho shlédnutí a několika fotkách na mobil jsme konečně zamířili do vyhlášené vinárny, kde jsme si všichni až na Matyáše objednali punč. V duchu jsem zaskřípal zuby, všechny moje snahy mi zkazil, ani opít se nechtěl nechat. Vymlouval se tím, že ještě musí někam zajet a večer si s námi dá. Doufal jsem v to, na večer jsem chtěl mít záživný postelový program a konečně ochmatat ty jeho buchtičky.


Nezaujal mě ani letos nový strom splněných přání. Podle mého názoru spíše připomínal vrbu mlátičku z Harryho Pottera, jen jsem čekal odkud na mě vyskočí Sirius Black a zatáhne mě do Chroptící chýše. Přetrpěl jsem i zvoničku, kde si každý musel opět pro štěstí zazvonit, a pohled na orloj, než jsme zamířili přímou cestou domů.


"Všiml jsem si, že máš v pokoji kytaru," srovnal jsem krok s Matyášem a usmál se.
"Jo, ale už jen tak na prach," lehce pokrčil rameny.
"Kecy, určitě válíš. Zahraješ mi něco? Prosím, kytara je můj oblíbený nástroj."
"Klidně si ji půjč, já už na to nezahraju ani Jožina z bažin," zasmál se. "Hele, musím si jít ještě něco zařídit, tak ten stromek hezky nazdobte," zatahal Kláru za cop, před domem se otočil a zmizel do jedné z bočních uliček. Nespokojeně jsem zavrčel, začínal jsem mít fakt blbou náladu a vůbec tomu nepřidala vánoční bomba, která nejspíš vybuchla v obývacím pokoji. Jen co jsme se vyzuli, táhla se ode dveří hromada krabic s různobarevnými baňkami, řetězy, světýlky, andělskými vlasy a dalšími blbostmi, které nejspíš chtěli navěšet na tu dvoumetrovou jedli, která zatím stála na balkóně.


"Šimone, pojď mi pomoct," vzal mě Marek okolo ramen a táhl na balkon, abychom ten strom dostali dovnitř. Nezvládl jsem se ani bránit, pořád mi někdo něco strkal do rukou, pořád po mně někdo něco chtěl. Jediné, co jsem si přál, bylo odtud co nejrychleji zmizet. Využil jsem první možné příležitosti, obul boty, popadl bundu a vyběhl ven. Spěšně jsem se rozešel směrem, kterým předtím odešel Matyáš, chtěl jsem ho najít, být s ním chvilku sám. Ale ani přestože byla Olomouc relativně malé město, alespoň oproti Praze, nebyl jsem schopný Matyáše najít. Nakukoval jsem do všech podniků, které jsem potkal, na náměstí jsem bedlivě sledoval každou trapnou čepici s bambulí, ale ani jedna neseděla na hlavě majiteli, kterého jsem hledal.


Promrzlý s ještě horší náladou jsem se vrátil do baráku, kde řvaly koledy a Klára je ještě doprovázela na klavír a zpívala.
"To tu nemůže být aspoň chvíli klid?" vyštěkl jsem. "Ani to neumíš, to neslyšíš že to hraješ blbě?" zavrčel jsem na Kláru a rozešel jsem se do patra ignorujíc počínající vzlykání. Byl jsem hnusný, ale když jsem neměl náladu, nebylo to nic nového a dneska jsem ji opravdu neměl. Vešel jsem do pokoje a celý projel pohledem, ani tady ale Matyáš nebyl. Hodil jsem mikinu do křesla a rozvalil se na posteli. To je tak těžké si mě všímat? Mám se snad postavit na hlavu, aby mě vzal na vědomí?
Zavřel jsem oči a zkusil chvilku na nic nemyslet, uklidnit se. Ticho v pokoji ale nebylo. Otevřel jsem oči, když jsem si uvědomil, že slyším v koupelně téct vodu. Matyáš tu přeci jen byl! Spokojeně jsem se usmál, shodil ze sebe všechno oblečení a vklouzl do koupelny. Byla plná páry, která se valila ze sprchy, že pomalu nebylo na krok vidět. Otevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř, pozdě jsem si uvědomil, že ve sprše není ta správná osoba. Vyletěl jsem ven, když Kača začala ječet, jako bych ji vraždil, strhl jsem z věšáku osušku a zabalil se do ní.
"Jsi normální? Asi moc ne, co si k sakru vůbec myslíš?" ječela zatímco sáhla po županu, do kterého se zabalila.
"Nevěděl jsem, že jsi to ty, nemáš tu co dělat!" vyštěkl jsem.
"Aha? A koho jsi tu jako čekal? Matyáše? Ty seš takové prase a úchyl. Stydím se, že jsi můj brácha, jen ostudu mi tady děláš a na Vánoce!"
"Co se tu děje?" vrazil do dveří Marek v závěsu se zbytkem domu včetně Matyáše.
"Můj bratr je úchyl a dělá mi jen ostudu. Už tě do zítra nechci ani vidět, blbečku," zařvala a odpochodovala pryč.
"Šimone? Můžeš nám vysvětlit svoje chování? Od příjezdu se chováš nemožně, jsi drzý, všechny urážíš a chováš se nemístně. Zklamal jsi mě, dej se dohromady," zamračila se mamka a rovněž odešla. Všichni ostatní souhlasně zakývali hlavou a Matyáš se taky bez náznaku pochopení otočil na patě a zmizel. Už se neobjevil, tentokrát jsem měl postel sám pro sebe až do rána.


Nechtělo se mi vstávat a ani jsem nijak brzo vstávat nehodlal. Bylo mi jasné, že snídaně mě stejně nečeká. Bednářovi striktně dodržovali vánoční tradice, takže se celý den postili, aby viděli zlaté prasátko. Idiotský zvyk. A naši se letos rozhodli jejich zvyky respektovat a zapojit se. Chtěl jsem se přetočit na druhý bok a spát dál, ale vyrušilo mě zaklepání.
"Ano?" posadil jsem se a zadíval se ke dveřím, do kterých vešel Matyáš.
"Už jsi vzhůru, tím líp. Mamky vaří a ostatní už jeli do zoo, řekl jsem, že na tebe počkám a vezmu tě."
"Do zoo?" nadzvedl jsem obočí.
"Ano, včera jsme se o tom bavili."
"Aha," zamyslel jsem se. Nepamatoval jsem si, že bychom se o něčem takovém bavili, ani se mi nijak zvlášť nechtělo, ale zaujala mě jedna věc. Mamky vařily, takže do zoo nejedou a ostatní už jsou pryč. Tedy kromě Matyáše, což znamenalo být s ním sám.
"Dobře, dej mi pět minut," vylezl jsem z postele a začal se oblékat. V koupelně jsem si vyčistil zuby, upravil se, nastříkal na sebe svůj oblíbený parfém a seběhl ze schodů.
Matyáš už seděl v nastartovaném autě, takže tam začínalo být příjemné teplo, což jsem ocenil. Lehce se pousmál a rozjel se na silnici. Věděl jsem, že ta zoo není až tak daleko a nemám tedy moc času, jak ho přiklonit na svoji stranu, jak ho dostat, ale v hlavě jsem měl úplně prázdno. Matyáš se zdál být vysoce odolný vůči mým pohledům a taky ty katastrofy, co se mi poslední dobou děly, tomu nepřidávaly.


"Ještě studuješ nebo už vyděláváš?" vytrhl mě z přemýšlení Matyášův hlas.
"No vlastně oboje. Studuju informatiku, ale pro jednu firmu už programuju."
"V Praze?"
"Jo, žiju tam od narození, zvykl jsem si tam a docela mi to vyhovuje," usmál jsem se, byl jsem rád, že začal konverzaci sám, když já měl v hlavě úplně vymeteno.
"To ti Olomouc musí připadat jako prdel světa," pousmál se a mrkl na mě. Chtěl jsem se zasmát a odkývat to, ale uvědomil jsem si, že tento názor vlastně nemám. Včera, když jsem bloudil po olomouckých ulicích, byl jsem překvapený tou domácí atmosférou, lidé se na sebe usmívali, bylo tam čisto a ani ty trapné koledy mi večer nevadily tolik, jako dříve.
"Kdyby ses mě zeptal v Praze, řeknu že jo, ale teď, když jsem tady… vlastně se mi to docela líbí. Je fajn si odpočinout od těch lidí, kteří pořád někam spěchají. I tady takoví sice jsou, ale není to tak zlé," pootočil jsem hlavu a zadíval se na Matyáše. Sledoval silnici a lehce se usmíval, slušelo mu to.
"A co děláš ty?" Uvědomil jsem si, že vůbec netuším, čím se živí. Možná mi to tehdy v baru řekl, ale buď jsem tomu vůbec nevěnoval pozornost nebo jsem to zapomněl jen co jsem překročil práh baru.
"Jsem zubař."
"Ty nemusím," otřásl jsem se. Zubaře jsem nesnášel, jen co mi nějaký strčil prsty do pusy, chtělo se mi zvracet.
"Co nadělám," zasmál se.
"Ne, tak jsem to nemyslel!" vyhrkl jsem, což u něj vyvolalo jen další smích.
"V pohodě, jsem zvyklý. Dokud mě nekousneš jako to dítě před měsícem, tak se s tím smířím," usmál se a zaparkoval u zoo.


Docela jsem se divil, kolik lidí vytáhlo svoje ratolesti zrovna dnes na Štědrý den do zoo. Ale možná to bylo účelné, aby doma neotravovaly a den jim rychle utekl. Vlastně rychle utekl i nám. K mé nelibosti jsme otce s Markem, Kačou a Klárou objevili dost brzy a ta malá zmije mi Matyáše znovu ukradla. Mohl jsem sledovat jen jeho zadek z pod krátké bundy. Nechápal jsem, že jsem si ho dříve nevšiml. I když možná to bylo proto, že dneska měl přeci jen bundu, která byla více k světu.


Když jsme se vrátili domů, celý barák už voněl smaženým kaprem, cukrovím a domácím vaječným koňakem. Vypadalo to, že i všechny moje prohřešky byly zapomenuty, a i samotná večeře dopadla v poklidu. Přesto jsem se neovládl a pokradmu sledoval Matyáše. Nesnášel jsem rádoby vtipná trička a košile s motivy lodiček, sobů a já nevím s čím vším a už vůbec jsem nedokázal překousnout barevné ponožky s obrázky perníčků, stromečků, sněhuláků, ale jemu to prostě nějak slušelo. Měl tmavě modrou košili s malými Santa Clausi, úzké černé kalhoty a na nohou ty nejodpornější ponožky se soby, co jsem kdy viděl, a co bych na sebe nikdy nenavlékl, ale jemu to slušelo.
I přestože byla Klára už velká, pořád tu byla zažitá tradice, že dárky jakože nosil po večeři Ježíšek, takže jsme všichni byli vyhnáni ven na ohňostroj, který nachystal pan Bednář, zatímco matky pod stromek všechno naaranžovaly.


Vypadalo to, že se dnes už nemůže nic pokazit. Také jsem se rozhodl to večer ještě jednou na Matyáše zkusit, dnes jsme si docela hezky popovídali, byl vtipný a jeho smích mi pořád zněl v uších.
Zasekl jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem rozbaloval jeden ze svých dárků. Úplně jsem zapomněl, co jsem si k letošním Vánocům pořídil a předal Kači, aby to pak položila pod stromek. Bylo to hodně dávno, co jsem si ten vibrátor objednal. Přišel už zabalený s mašlí, takže ani Kača nevěděla, co v tom je, jinak by to sem nepřivezla. A Matyáš mi hlavu zaměstnal natolik, že jsem nad dárky ani neuvažoval.
"Ukaž, co jsi dostal!" objevila se vedle mě Klára a sebrala mi balíček. Okamžitě jsem vyletěl jako čertík z krabičky.
"Hned to vrať!" prudce jsem po ní sáhl. Vztekle jsem zavrčel, když uskočila a vrhl jsem se za ní. Téměř jsem se přerazil o kabel od světýlek na stromečku, pak už jsem slyšel jen výkřiky, tříštění skla, jak stromeček dopadl na skleněný stůl a uskočil jsem před plameny, když chytnul od věnce, který byl položený na stole. Matyáš hned popadl neperlivou vodu a začal stromeček polévat, zatímco ostatní dospělí jej hasili polštáři. Byla to poměrně rychlá akce, oheň se ani nestihl rozšířit, ale ticho a napětí, které zavládlo se dalo krájet. Dlouho však netrvalo, první se ze šoku zřejmě probudila Klára, protože se rozbrečela a rozkvílela na celé kolo.
"Šimone," zamračil se otec. Nečekal jsem na jeho přednášku, nadávky ani výhružky, vytrhl jsem Kláře svůj dárek z ruky a vyběhl do patra. Takových Vánoc jsem měl plné zuby, všechno se sralo, totálně všechno bylo v háji. A zřejmě jsem nebyl sám, kdo si to myslel. Nikdo mi nepřišel ani vynadat, a nakonec jsem slyšel bouchnutí vchodových dveří a startování aut. Zůstal jsem ležet na posteli, bylo mi hrozně. Neměl jsem po Kláře tak vystartovat, ale stalo se a nešlo to vrátit zpět. Celá rodina Bednářových si o mně teď musela myslet, jaký jsem buran a hajzlík a nejspíš by mě nejraději poslali rovnou čarou domů. Vlastně jsem si to sám přál, přál jsem si, aby se to nikdy nestalo, abych ukecal rodiče a na žádnou Moravu jezdit nemusel, ale kouzlit ani vracet čas jsem neuměl.


Netuším, jak dlouho jsem se neklidně převaloval v posteli, když jsem z přízemí zaslechl cinkání střepů. Vypadalo to, že tu někdo zůstal uklidit tu spoušť. Chvilku jsem se odhodlával, než jsem se osobě rozhodl pomoci.
Potichu jsem sešel dolů. V krbu ještě pořád plápolal oheň a spolu se svítícími řetězy na zdech osvětloval místnost. Bylo by to skoro i romantické, kdyby uprostřed obýváku neležel spadlý strom a okolo něj porozbíjené baňky a střepy z rozbitého stolu, které Matyáš právě smetal na lopatku.
Nerozhodně jsem stál na poslední schodu, než jsem vkročil do místnosti a tiše si odkašlal. Matyáš se ke mně otočil, ale když zjistil, že jsem to jen já, dál pokračoval v rozdělané práci. Sledoval jsem ho a snažil se ze sebe něco dostat, zformulovat slova do věty, ale všechno mi připadalo ubohé a neupřímné, přesto jsem nakonec otevřel pusu.


"Omlouvám se," zašeptal jsem tiše. Matyáš přestal uklízet, otočil se ke mně a nadzvedl obočí.
"Za co se omlouváš?"
"Za všechno. Jak jsem byl protivný, zkazil večer, za všechno, co jsem řekl," zadíval jsem se na své prsty, ve kterých jsem žmoulal konec košile, momentálně mi přišel až moc zajímavý, nedokázal jsem se Matyášovi podívat do tváře. A on mlčel, bylo to hrozné, bylo to daleko horší, než kdyby řval, vysmál se mi, poslal mě do hajzlu. Při mlčení jsem nevěděl, co si mám myslet, co si myslel on.
"Dobře." Překvapeně jsem zvedl hlavu a zadíval se na něj. "Dobře?"
"Ano, dobře. Tvoje omluva je přijata."
"A to jenom tak?"
"Mám ti to snad zazpívat?" pobaveně nadzvedl obočí.
"To ne, jen jsem překvapený. Nechoval jsem se moc hezky."
"To máš pravdu, nechoval ses hezky, ale dokázal jsi přiznat svoji vinu a to je pro někoho jako ty zatraceně těžké."
"Někoho jako já?" přestával jsem ho chápat. V očích mu hrály pobavené plamínky, jako by věděl něco víc než já, a to mě znervózňovalo.
"Ano, jsi hrozně sebestředný, myslíš jen na sebe a nevidíš nebo nechceš vidět pod povrch."
Zamračil jsem se a sklonil hlavu, když to takhle řekl, znělo to hrozně. To jsem vážně byl tak špatný člověk? Odpověď jsem znal už dávno, jen jsem si ji odmítal přiznat.
"Když jsem poprvé viděl tvoji fotku, moc ses mi líbil a chtěl jsem tě poznat. Nevěřil jsem Katce, že bys mohl být tak zlý a nafoukaný, jak tě popisovala, tak jsem se rozhodl přesvědčit se osobně. V tom baru," pousmál se. Prudce jsem k němu zvedl hlavu.
"Takže si mě pamatuješ."
"Samozřejmě, na účet za necelé čtyři tisíce nejde jen tak zapomenout," ušklíbl se a já zrudnul hanbou. Tehdy jsem to bral jako srandu, bral jsem ho jako blbečka, kterého jsem plánoval jen využít, teď jsem se za to styděl.
"Omlouvám se, zaplatím ti to," špitl jsem.
"Nemusíš se omlouvat, myslím, že během pobytu tady jsi byl dostatečně potrestaný."
"Co?" zmateně jsem se na něj zadíval.
"Chtěl jsem ti dát malou lekci a Katka, brácha a i Klára mi ochotně pomohli. I když na chudáka Klárku jsi byl dost hrubý, budu jí to muset ještě vynahradit. Vím, že jsi špatný v bruslení, že máš slabost pro atraktivní mužská těla, že jednou z tvých balících technik je toho druhého opít, aby udělal všechno, co chceš a dalších pár detailů, díky kterým jsi tady prožil peklo, i když musím říct, že zaslouženě, díky tomu tvému pršáčku," cvrnkl mě prsty do nosu. Nevěřícně jsem na něj hleděl, celou tu dobu se mnou manipuloval, abych se cítil mizerně?
"Takže jsi mi to chtěl oplatit?"
"Ne. Chtěl jsem, abys dospěl, uvědomil si, co je doopravdy důležité. Zlobíš se?" naklonil hlavu na stranu a sledoval mě. Zamyslel jsem se, zlobil jsem se? Byl jsem překvapený, jak dobře to všechno zvládl sehrát, ale ještě víc překvapený jsem byl tím, že jsem se vlastně nezlobil. Když jsem se zpětně díval na svoje chování, patřilo mi to. Ubližoval jsem lidem okolo sebe. Mrzelo mě to.
"Ne," zakroutil jsem nakonec hlavou.
"To rád slyším. Toho floutka z baru, kterého jsem tehdy balil, bych asi po prvním rande poslal k šípku, jak mi radila Katka, zato s tebou to vypadá nadějně, pokud znovu nespadneš do svého nafoukaneckého módu," zvedl mi dvěma prsty bradu a usmál se.
"Chceš se mnou na rande?" nadzvedl jsem obočí a zadíval se na ty jiskřičky, které mu svítily v očích.
"Chci a doufám, že ty chceš taky."
"Jen, když mě necháš platit," odpověděl jsem po krátkém zamyšlení. Matyáš se rozesmál, čímž i mně vykouzlil na tváři úsměv.
"Platí, ty egoisto," přitáhl si mě za pas k sobě a natiskl se mi na rty. Překvapeně jsem zamrkal, ale ihned jsem se přizpůsobil, obtočil ruce okolo jeho krku a polibek mu oplatil. Čekal jsem na něj sice déle, než mi od příjezdu sem bylo milé, musel jsem si kvůli němu projít řadou nepříjemných situací, ale stál za to.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Clowers Clowers | 24. prosince 2018 v 15:04 | Reagovat

To byla lekce. Bylo mi ho chvílemi líto. Děkuji mnohokrát. Moc se mi povídka líbila.

2 Sis Sis | 24. prosince 2018 v 22:18 | Reagovat

Tak třeba tomu nafoukanci! :D

3 jana jana | E-mail | 25. prosince 2018 v 0:11 | Reagovat

tak chvilema mi ho bylo i lito ale jsem rada ze to dobre dopadlo

4 Lizzie Lizzie | 25. prosince 2018 v 1:12 | Reagovat

Krásné Vánoce a šťastný nový rok :-)

5 Helena Helena | 25. prosince 2018 v 9:13 | Reagovat

Děkuju za povídkový dáreček pod stromeček. 🙂
Přeju Ti klidné vánoční svátky a hodně štěstí v novém roce.

6 Karin Karin | 29. prosince 2018 v 19:43 | Reagovat

Maty mu dál pěkně za vyučenou ale vše dopadlo dobře přejí ti hodně zdravíčka v novém roce. :D  :-P  :-)

7 Kuchta Kuchta | 31. prosince 2018 v 16:55 | Reagovat

Musím říct, že pro mě to bylo dokonalé, úžasné, boží :-D krásně se ti to povedlo a udělala jsi mi velkou radost tímto minivýtvorem :-) děkuji ti a přeji hodně štěstí, zdraví, pohody, múzy a chuti psát :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama