Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

Popelka - 1. část

31. prosince 2012 v 20:22 | Minde |  *Bonusy a jednorázovky*
Popelka - 1. část

Omlouvám se, že tu týden nic nepřibylo, i když jsou prázdniny, někteří to možná znáte... neustélé rodinné návštěvy a v mém případě ještě jedna věc a tou je knížka 50 odstínů šedi, od které jsem se nemohla odtrhnout xD


Přesto jsem se pokusila něco stvořit, i když to není kapitola k žádné ze stávajících povídek, spíš 1. část takové Silvestrovské jednorázovky. Když jsem přidala povídku Vánoční duch, padl tu nápad na pohádkovou povídku a po pravdě... ten nápad mě zaujal a hned jsem měla jeden nápad.
Takže... tohle je pro Tebe Suzu! Menší parodie na Popelku a já se jdu pustit do psaní druhé části.
Všem přeju krásný Nový rok 2013!!!


(Justin)

Jen se s povzdechem zadívám za odjíždějícím autem. Ještě teď mi v uších rezonovala slova rodičů. Musíš být doma a cvičit, abys byl nejlepší. Jo, musel jsem, ale nikdo se už mě nikdy neptal, jestli chci. Dřív… dřív jsem chtěl, ale po tom, co se mí rodiče naprosto posedli myšlenkou, že se ze mě stane nejlepší bruslař světa, se mi bruslení vzdalovalo. Nechtěl jsem tím žít, nechtěl jsem trávit celé dny jen na ledu, nemít čas na své přátele, nesmět jíst, co jsem si zamanul. Dokonce ani ve škole jsem nebyl tak dobrý, jak bych chtěl a to jen proto, že jsem každý den otročil na ledu a neměl čas se učit. Protivilo se mi to, a čím víc mě nutili, tím míň jsem chtěl.

Povzdechl jsem si a vydal se dozadu na stadion, který mi tu otec nechal vybudovat. Přemlouval jsem ho, že to není potřeba, že si zajedu do města, ale jen mi odsekl, že prachy na to má a půl hodinu, co bych tam projel, můžu věnovat raději tréninku.
Ano, bruslení mě bavilo, ale nechtěl jsem u něj zůstat, chtěl jsem vystudovat. Být třeba doktorem nebo grafikem, kreslit různé blbosti mě vždycky bavilo a šlo mi to, ale o tom nemohla být řeč. Nikdy se mě nezeptali, co chci já, důležité bylo jen to, co ze mě chtěli oni.

"Čau Justine," usmál se na mě můj trenér. Jen jsem se lehce pousmál a pozdrav mu oplatil. Dan byl v pohodě kluk, mladý, maximálně 32 a byl asi jediným důvodem, že jsem ty tréninky přežíval. I když tu nebyl pořád, někdy mi dělal dozor jen otec a to bylo k nesnesení. Neustále na mě řval, pořád dokola jsem musel dělat skoky a piruety, dokud se mu všechno nezdálo perfektní. Ucházející nebo dobré mu nestačilo. Muselo to být perfektní. Dan to nechával na mně, jen mi radil, jak držet ruce, abych měl větší rychlost při otáčkách, jak držet nohy, abych se nekymácel. S ním mi to šlo.

Raději jsem se posadil a začal si obouvat brusle. Už jsem si zvykl držet hubu, že dneska bych chtěl volno nebo že už jsem unavený. Naši mě měli za robota, s tím jsem nic udělat nedokázal.
"Netvař se jako boží umučení, Justy."
"Kdo by se netvářil," šeptl jsem a vrhl se na obouvání druhé brusle. "Všichni kámoši někde slaví Silvestra a já ze sebe dělám pitomce na ledu," ušklíbl jsem se hořce. Jo, rád bych bruslil, ale to by mě do toho někdo nesměl nutit.
"Tak co trénink jednou vypustit a trochu si užít." Zvedl jsem hlavu a překvapeně zamrkal.
"T-to přece nejde, naši by mě zabili… vrátí se po půlnoci."
"To už budeme doma," pousmál se. Váhal jsem, na jednu stranu mě to lákalo. Udělat menší rebelii, dělat cokoliv jiného než trénovat, klidně se jen tak válet v posteli a teď… dával mi Dan příležitost?

"Já nevím," zaváhal jsem. Věděl jsem, že pokud by se to doneslo k našim, bylo by to ještě horší, než už to je. I když jsem pochyboval, že by to šlo. No… otec by si určitě něco našel.
"Podívej, nedaleko má kámoš chatu a hraje mu tam jedna docela dobrá, i když začínající skupina. Trochu se odreaguješ. Přece nebudeš pořád jen trénovat. Dost na tom, že jsi strávil na ledě téměř celý Štědrý den," zakroutil nechápavě hlavou. Já se jen ušklíbl, zvykl jsem si, co jiného mi zbývalo.
"Tak co, jdeme?"
"Fakt se vrátíme dřív než naši?"
"Slibuju," usmál se. Zadíval jsem se na něj, ale nakonec jsem přikývl.
"Máš deset minut, čekám tě u auta," usmál se a vstal. Ušklíbl jsem se, ale spěšně si sundal brusle, vyletěl jsem do pokoje něco na sebe hodit a za Danem. Věděl jsem, že to, co dělám, může snadno prasknout, ale momentálně mi to bylo jedno. Alespoň pár hodin být jako normální kluk, trošku si užít, to mi za to stálo.

***

Mlčky jsem se rozhlédl kolem. Na jednu stranu jsem toho trošku litoval, bylo tu lidí jak na Václaváku a já tu znal jen Dana, ale pocit, že nejsem na ledu, že mám alespoň na dnešní noc volnost, všechno přebilo. Takže když mi Dan do ruky strčil plechovku s pivem, nezaváhal jsem, otevřel ji a napil se. Bylo mi jedno, že nesmím pít, nesmím jíst tučná jídla, musím udržovat přísnou dietu, dneska mi bylo jedno úplně všechno. Dneska nebylo žádné musíš, nesmíš, snaž se, přidej… dneska žádná pravidla, toho jsem se chystal držet.

Dan se mi ale během chvilky ztratil. Nezazlíval jsem mu to, měl tu kámoše a určitě si chtěl Silvestra užít stejně, jako všichni ostatní lidé. Minimálně ti, co tu byli. Raději jsem si vzal ještě jedno pivo a přitočil se do hloučku lidí, kteří buď skandovali, nebo tančili pod pódiem. Pousmál jsem se a zaposlouchal se do tónů hudby. Konečně to nebyl žádný Mozart, Bach nebo jiná vážná hudba, na kterou jsem musel cvičit sestavy. Moderní hudbu naši odsuzovali, prý je to jen brak bez rytmu, na který já rozhodně jezdit nebudu, protože je to pod mou úroveň.
Opřel jsem se o sloup pergoly a zaposlouchal se do slov. Líbila se mi, jakoby je psal někdo, kdo žil s nimi. A i když Dan tvrdil, že jsou to začátečníci, nepoznal bych to. I tak mě ta skupina zaujala. Možná až moc, jelikož jsem si skoro ani nevšiml, že se na chvilku prohodili s DJ. Jen jsem přemýšlel o těch slovech, užíval si to, že nemusím nic dělat, v dlani svíral plechovku piva a upíjel.

"Ahoj, já tě odněkud znám," ozval se přede mnou hlas. Zvedl jsem hlavu a setkal se s pohledem pomněnkově modrých očí. Nadzvedl jsem obočí, já si byl jistý tím, že jsem ho nikdy předtím neviděl. Kde taky… nikam jsem nechodil, protože jsem nemohl, na studenta nevypadal a krasobruslaře? Ne, ty znám.
"Nevím o tom," pousmál jsem se a znovu lehce upil. Jemu to však na úsměvu neubralo. Pořád se culil a já se pod jeho drobnohledem začal lehce kroutit. Znervózňovalo mě to, dpkonce se mi myslím i lehce zatřásla kolena.
"Já si tím jsem téměř jistý, ale nemůžu si vzpomenout."
"Možná, ale je tam to téměř," ušklíbl jsem se, načež se rozesmál.
"Dobře vzdávám se… jsem Lukas," usmál se na mě.
"Těší mě," přikývl jsem lehce. Svoje jméno jsem záměrně vynechal. Každému na potkání ho vykládat nemusím. Chvilku vyčkával, jakoby čekal, až mu ho řeknu, než se tiše zasmál.
"Promiň, asi jsem přeslechl tvoje jméno."
"Nepřeslechl, já ho neříkal," usmál jsem se a znovu se napil. Zasmál se a lehce zakroutil hlavou.
"Tak jinak… řekneš mi ho, prosím?" usmál se a já zjistil, že na něho bezděčně zírám, na ten jeho dokonalý úsměv.
"Já… no… Justin," vykoktal jsem nakonec a zrudl až po kořínky vlasů, když jsem si uvědomil, jak pitomě to muselo vyznít. Doufal jsem, že to v té tmě nebylo moc vidět, ale nebyl jsem si tím jistý, jelikož se znovu rozesmál. Ošil jsem se, nebyl jsem si jistý, čemu přesně se směje, ale naprosto jasné bylo… že mně.
"Hezké jméno," usmál se. Jen jsem se pousmál, ale pro jistotu jsem mlčel.
"Tak jak se ti tu líbí," mrkl na mě a sám si otevřel pivo.
"Jde to… hudba se mi líbí," pousmál jsem se lehce.
"Tak to beru jako kompliment," zasmál se a já se na něj znovu zadíval.
"Tys zpíval?"
"Jo, dal jsem tu talentovanou bandu dohromady a občas si někde zablbneme," usmál se.
"To zní dobře," lehce jsem přikývl a přistihl si u faktu, že na něj pořád zírám jak tele na nový vrata. Okamžitě jsem uhnul pohledem, když jsem si to uvědomil a lehce se kousnul do rtu. Jo, věděl jsem o sobě, že se mi víc líbí stejné pohlaví, ale u nás o tom nesměla být řeč. Teplý krasobruslař? To prostě neexistuje! Alespoň podle našich…

Zaslechl jsem, jak se tiše zasmál, což opět způsobilo, jak se mi nahrnula krev do tváří.
"Zatančíš si?"
Zvedl jsem hlavu a zamrkal. On chtěl tančit? Se mnou? To jako teď?
"Já neumím tančit," špitl jsem. Jo, místo hodin, kdy moje třída chodila na lekce tance, já byl doma a trénoval.
"Ploužák zvládneš, povedu tě," usmál se. Jen jsem na něj zíral neschopen slova. On se mnou chtěl tančit ploužák. Kluk. Jak si mohl být jistý tím, že se mi líbí kluci? Nikdy to nikdo nepoznal. Nečekal, až mu odpovím, vzal mi z ruky plechovku, i se svou ji odložil na stolek, vzal mě za ruku a zatáhl na parket, kde už se hýbalo několik párů. Smíšených párů, takže jsem znovu zrudl jako ředkvička, ale přesto jsem mu pomalu položil dlaně na ramena.
"Víš, že ti to sluší, když se červenáš? Vypadáš roztomile," pousmál se.
"To mi říká kluk, který mě zná… deset minut?" nadzvednul jsem lehce obočí a pokusil se neznít rozpačitě.
"No… víc jak deset minut, ale dobře. Byl bych rád, kdyby to bylo víc," usmál se a já se znovu přistihl u toho, jak mi hoří tváře. Nevěděl jsem, jak si to vyložit. Flirtoval se mnou nebo jsem si to jen namlouval? Netušil jsem, jak reagovat.

"Dal bych cokoliv za to, abych věděl, na co teď myslíš," usmál se a lehce mi shrnul pramínek vlasů za ucho. Nejistě jsem po něm loupnul očima. Tohle na mě ještě nikdy nikdo nezkoušel a já nevěděl, jestli to myslí vážně nebo se jen dělá srandu a ostatní, co na to určitě koukají z povzdálí, se dobře baví.
"Myslím… že si to raději nechám pro sebe," špitl jsem a nechtěně mu šlápl na nohu. "Promiň."
"V klidu, jde ti to," usmál se a podtočil mě pod rukou. Přizpůsobil jsem se, co jiného mi zbývalo, nevypadal, že by mě hodlal nejméně do konce písničky pustit a já zjistil, že se mi to vlastně spíš líbí.
"Nikdy jsem tě tu neviděl, a že jsem tady pečený vařený," naklonil lehce hlavu na stranu a zvědavě se mu zablýsklo v očích.
"Jsem tu poprvé," lehce jsem se kousl do rtu. Co jsem mu na to měl říct. Nemohl jsi mě tu vidět, protože ani nevím, komu to tady patří, jediný, koho tu znám, je Dan a já se sem neslušně vetřel? To by asi nevypadalo moc hezky.
"No doufám, že ne naposled." Lehce jsem nadzvedl obočí. Čekal, že sem ještě někdy přijdu? Že mě ještě uvidí?

"Jak se těšíš na ohňostroj," vytrhl mě Lukas z mých myšlenek.
"O tom jsem nepřemýšlel," pousmál jsem se lehce. Jo, nepřemýšlel, protože tady nemůžu zůstat tak dlouho, naši se vrátí po půlnoci a když nebudu doma… bude průšvih.
"Chyba, ale nevadí," pousmál se, když ze mě pomalu stáhl ruce při konci skladby. "Řekni mi o sobě něco, zvu tě na něco k pití," usmál se a zamířil k občerstvení. Zaváhal jsem, ale vydal se za ním. Bavil se tu se mnou a rozhodně to bylo lepší než tu stát jako kůl v plotě. Nalil mi stejně jako sobě nějaký punč a v očekávání se na mě zadíval.
"A co bys chtěl vědět," nejistě jsem upil.
"To je jedno, cokoliv," pobaveně se mu blýsklo v očích. Nervózně jsem v prstech protočil kelímek a zamyslel se.
"Je mi 18, jsem jedináček… nemám moc zájmů, snad jen… bruslení." Jo, můj zájem i moje prokletí.
"Bruslení? To jako kolečkové, nebo na led," lehce natočil hlavu na stranu.
"Na led," pousmál jsem se.
"Náhodou, je to fajn zájem."
"Každý má nějaký," zadíval jsem se na něj a znovu upil. Usmál se a já si najednou připadal, jakoby mě v tom úsměvu zcela uvěznil, pohltil, nemohl jsem se pohnout, či uhnout. Z celého toho poblouznění mě zpět do reality přivedl jeho hlas.
"Pojď, už začnou odpočítávat," usmál se, popadl mě za ruku a táhl ke hloučku lidí.
"Po-počkej… c-co?" vykoktal jsem. Najednou jsem netušil, o čem to mluví.
"Už bude půlnoc, Nový rok."
Zasekl jsem se, prudce se zastavil, a jelikož to nečekal, snadno jsem se mu vysmekl.
"Promiň… musím jít." Spěšně jsem se otočil a rozběhl se, přičemž jsem se snažil najít Dana. Zaslechl jsem, jak za mnou volá, ale neotáčel jsem se. Musel jsem domů… okamžitě.

"Dělej, musíme jít," popadl jsem ho za loket a začal strkat pryč od atraktivní blondýny. "Honem, je půlnoc," zakňučel jsem, což ho trochu rozpohybovalo. Chytil mě za ruku, abych se mu v tom chumlu neztratil a vyrazil k autu. Trhl jsem sebou, když to za mnou začalo bouchat. Rachejtle, petardy, ohňostroje, ale ani čas pokochat se nad tím nebyl.
Nasedl jsem na sedadlo spolujezdce a upřel pohled na cestu. Nervózně jsem si hrál s prsty, srdce mi bušilo a já se modlil, aby naši ještě nebyli doma, abych to stihl.

"Neboj, bude to v klidu," mrkl na mě Dan a usmál se.
"Snad," šeptl jsem a nervózně sledoval hodiny, ani jsem si neuvědomil, že to je tak daleko. Bylo téměř půl jedné, když jsme zastavili před domem.
"Díky, zatím," líbnul jsem ho na tvář a vystřelil z auta. Chvilku jsem sice bojoval se zámkem, ale nakonec se mi podařilo odemčít a vletět dovnitř. Popadl jsem první věci, co mi přišly pod ruku, a zamknul se do koupelny, abych se osprchoval.
Hodil jsem si jen rychlou sprchu, aby to nebylo nápadné a vyšel z koupelny. Trhnul jsem sebou leknutím, když jsem narazil na mamku.

"Ahoj, zlato. Jak ti to šlo. Dan říkal, že s tebou byl spokojený," usmála se mamka a přejela mi dlaní po rameni. Chvilku jsem na ni jen němě zíral a uvědomoval si, jak málo chybělo k tomu, abychom to nestihli.
"Jo, myslím, že mi to docela šlo, ale jsem unavený," pousmál jsem se a zatvářil se zničeně.
"To ti věřím, tak utíkej spát, dobrou noc, zlato," usmála se a konečně mě propustila ze svých spárů.

Úlevně jsem se zhroutil na postel a vydechl. Bezděčně jsem si vzpomněl na Lukase, na jeho pomněnkový pohled, kterým mě sledoval. Vypadal… jakoby se o mě zajímal. Zajímal jsem ho, tančil se mnou, ptal se, co mě baví, co rád dělám. Možná mě chtěl poznat blíž, třeba poznal, že jsem gay, ale… pořád tady bylo jedno velké ale. Věděl jsem, že po dnešku už ho nikdy neuvidím. Byl jsem tu zamčený, hlídán saněmi v podobě mých rodičů a nucen k neustálému tréninku, abych byl nejlepší. Já nechtěl být nejlepší, chtěl jsem se rozhodovat sám. Chtěl jsem rozhodovat podle sebe a ne podle nějakého denního harmonogramu, jídelníčku, či něčeho jiného. Připadal jsem si jako Popelka, která utekla z plesu, na který se tajně vydala, jen rozdíl byl v tom, že tohle není pohádka a můj princ si pro mě nikdy nepřijde.
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kik Kik | Web | 31. prosince 2012 v 21:28 | Reagovat

Chudák, ale určite si príde neverím, že ho tam nechá samého v spároch nechápavých rodičov. Chcela by som ho vidieť korčuľovaať :D

2 Tamias Tamias | E-mail | 31. prosince 2012 v 22:04 | Reagovat

Připomíná mi to ledové ostří, ale i popelku těším se na pokrčování, ale ty rodiče mu opravdu nezávidím.

3 šárka šárka | 31. prosince 2012 v 23:08 | Reagovat

skvělé, jsem zvědavá jak to bude pokračovat :-)

4 Suzu Suzu | 1. ledna 2013 v 0:27 | Reagovat

Jaj! Moc moc moc děkuju za tuhle úúúžasnou povídku! *úplně se rozplývá* Už aby tu byla druhá část! :D

5 Myška Myška | 1. ledna 2013 v 0:50 | Reagovat

Jééé. To je krásný vstup do Nového roku. :-) Rachejtle jsem si užila a teď si přečtu tuhle úžasnou povídku a je bomba. :D Těšim se na druhou část! 8-)

6 Fanynka12 Fanynka12 | 1. ledna 2013 v 2:23 | Reagovat

Super vstup do Nového roku :-) chvilku jsem se tu neukazovala, moc času nebylo, takže hned jak dneska vstanu, tak to napravím :-) Novoroční předsevzetí :-D
Už se moc těším na 2. část :-)

7 katka katka | 1. ledna 2013 v 10:19 | Reagovat

chtěla bych aby ho Lukas ukradl , brouček toho ze života moc nemá :-)

8 scify scify | Web | 1. ledna 2013 v 13:50 | Reagovat

jasně, tak popelka jo xD o tom jsme se vlastně bavili, ale dobrej nápad, jak jinak, u tebe jsou všechny dobré xD  nádherně napsané, jsem zvědavá, kdy se najdou xD

9 Karin Karin | 1. ledna 2013 v 14:52 | Reagovat

Rodiče ma hrozné,ale doufám že jako pohádka to dobře skončí. :-D  :-)

10 ester ester | 1. ledna 2013 v 18:08 | Reagovat

Uz netrpezlivo a nateseno cakam 2. Diel

11 Nade Nade | Web | 3. ledna 2013 v 19:50 | Reagovat

Úžasné :-D Hned letím na druhou část. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama