Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

8. kapitola OK

25. března 2010 v 18:57 | Minde |  > Ošklivé káčátko
8. kapitola


   "Vypadáš strašně, Radime, měl by sis vzít volno," starostlivě se na mě podíval Lukáš. Už to byly tři týdny, co jsem byl mezi Kobrami. Můj prospěch se docela zhoršil, jelikož i když jsem látku uměl, byl jsem natolik unavený z nedostatku spánku, že jsem nedokázal odpovědět zcela správně. Pokud jsem spal, byly to maximálně dvě hodiny. Do pěti do rána jsem byl v baru a už v sedm jsem vstával do školy, kde jsem býval do dvou, tedy s výjimkou středy, kdy jsem měl do jedné. Odpoledne jsem se snažil věnovat Paťovi, pomáhal mu s úkoly, vařil a ještě se sám učil do školy a hlavně na maturu. Navykl jsem si pít denně litry kávy, abych vůbec vydržel.
   "Jsem v pořádku," zakroutil jsem hlavou a pokusil se usmát. Zřejmě mi nevěřil, protože se mlčky oblékl a se smutným pohledem, který na mě hodil opustil šatnu.
   Večer probíhal jako každý jiný. Spolu s ostatními jsem obsluhoval hosty a pokoušel se ignorovat dotyky, kterými mě zasypávali.
   Ve tři hodiny ráno jsem toho měl ale už dost. I když jsem měl dneska už šest hrnků kafe, vůbec to nepomáhalo. Káva vlastně přestala účinkovat po deseti dnech. Poslední dny jsem zůstával vzhůru jen pomocí vůle.
   Vešel jsem na záchod. Nikdo tam nebyl, za což jsem byl rád. Přistoupil jsem k umyvadlu, odložil masku a do obličeje si šplíchl studenou vodu.
   Zadíval jsem se na svůj odraz do zrcadla. Musel jsem uznat, že jsem vypadal strašně. Černé kruhy pod očima, které jsem se ve škole snažil zamaskovat make-upem. Nikdo si toho naštěstí zatím nevšiml. Tvář jsem měl bílou jako papír, vlasy zplihlé a tvář propadlou.
   Z kapsy jsem vytáhl kulatý prášek, vložil ho do úst a zapil vodou z kohoutku. Poslední dobou mě příšerně bolela hlava.
   Chvíli jsem odpočíval opřený o umyvadlo, když se najednou dveře otevřely. Strnul jsem, když jsem v odrazu zrcadla uviděl tvář svého spolužáka.
   Vzal jsem svou masku a pokusil se projít okolo vyvaleného Jirky, zadržela mě ale jeho ruka, která mi až bolestivě sevřela zápěstí.
   "Co po mě k sakru chceš?" zavrčel jsem na něj. Mlčel, rentgenoval pohledem mou tvář. Z jeho obličeje jsem nedokázal nic vyčíst, byl bez výrazu.
   "Proč jsi nikomu neřekl, že sem chodím?" zeptal se chladně a ještě pevněji utáhl sevření okolo mého zápěstí, až jsem syknul bolestí.
   "Mě je úplně jedno, kam chodíš. Není to moje věc, tak proč bych to měl někomu říkat?" zaškubal jsem rukou, ale vytrhnout jsem ji nedokázal. "Pusť mě! Proč hned neběžíš za kamarády a neřekneš jim, co tu dělám já?" vyštěkl jsem naštvaně. Konečně se mi podařilo se mu vytrhnout a zbaběle jsem utekl.
……………………
   "Hej! Šobre! To co máš na tváři je make-up?" zasmál se Jirka. Všichni ve třídě se na mě otočili a zaměřili se na můj obličej. Probodl jsem Richtera pohledem a dál si nikoho nevšímal.
   "Hleďte si laskavě svýho!" zakřičela Týna a posadila se vedle mě. Už dva týdny se mě snažila vytáhnout ven, nikdy jsem ale nemohl.
   "Radime, co se to s tebou děje? Vážně vypadáš strašně a tvůj prospěch takovýhle nikdy nebyl!"
   "Jsem v pořádku, Týno… jen trochu unavený," dodal jsem, když jsem zachytil její pohled. Víc se naštěstí ptát nemohla, jelikož do třídy vstoupil náš matikář.
……………………
   Povzdechl jsem si. Na tělocvik jsem dnes neměl náladu a ani sílu. Připadal jsem si, jako zbitý pes. Dnes jsem nespal vůbec, nemohl jsem. Ani nevím proč.
   "Takže dneska si zaběhneme 12-ti minutovku," prohlásil profesor a připravil si stopky. Všichni jsme zaskučeli a samozřejmě se všichni začali řezat při pohledu na mě. V prváku jsem prostě patřil mezi nejpomalejší, možná kvůli své postavě, možná kvůli tomu, že jsem byl líný. Už ani nevím, všechno se za ty dva pitomé roky změnilo.
   Učitel nám to odstartoval a všichni jsme vyběhli. Běh mi nedělal problémy, a tak jsem si držel jedno z předních míst. U třetího kola se mi ale zatočila hlava a najednou nic…
……………………
   Uslyšel jsem za sebou ránu, jakoby něco spadlo. Otočil jsem se. Šobr ležel na zemi a nehýbal se. Okamžitě se k němu vrhl profesor.
   "Radime!" poplácal ho po tvářích. "Radime, slyšíš?" to už se kolem nich začali shromažďovat i ostatní kluci.
   "Hraje si na zajímavého," utrousil jsem posměšně. Profesor mě zpražil pohledem a obrátil se zpět k Šobrovi, který pomalu otevřel oči.
   "Radime, jsi v pořádku? Co se stalo?"
   "Jsem v pohodě, jen se mi zatočila hlava."
   "Pojď si radši sednout," řekl učitel znepokojeně. Jen jsem zakoulel očima. Radim se zvedl a šel se posadit na lavičku, ovšem nohy se mu znovu podlomily a opět skončil na zemi v bezvědomí.
   "Radime!" zakřičel znovu profesor, tentokrát už ho ale neprobudil. Z kapsy proto rychle vytáhl starý mobil značky Nokia a vytočil číslo 155. Chvilku něco mluvil do telefonu, neposlouchal jsem ho, radši jsem se posadil na trávník a zamračeně se díval na oblohu.
   Za pár minut už jsme slyšeli houkat sanitku, která zastavila u brány hřiště. Z vozu vyskočili dva muži s nosítky a doktorka, k mé vlastní smůle má matka.
   "Jak dlouho je v bezvědomí?" zeptala se hned profesora, když přiběhla k Šobrovi.
   "Asi pět minut, předtím omdlel ještě jednou, ale to jsem ho probudil," řekl nervózně.
   "Nejspíš zkolaboval z přílišného napětí, co jste dělali před tím?"
   "Běhali 12-ti minutovku, ale nepřipadalo mi, že by ho to nějak zvlášť vyčerpalo. Radim nevypadal nejlépe už před hodinou." Dva saniťáci mezitím přesunuli Šobra na nosítka a přenesli do sanitky.
   "V pořádku, ozveme se vám," přikývla matka a taky odběhla.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kat Kat | 22. června 2010 v 22:58 | Reagovat

Huch snad to dobře dopadne, ale proč by nemohl dělat jen v baru nočním? hmm :-)

2 Kat Kat | 22. června 2010 v 22:59 | Reagovat

asi mu zbyde jediná možnost :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama