Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

4. kapitola OK

25. března 2010 v 18:55 | Minde |  > Ošklivé káčátko
4. kapitola


   "Radime, vždycky jsi byl můj kamarád, mě se můžeš svěřit… co se stalo?" Povzdechl jsem si. Týna byla má nejlepší kamarádka, ona se se mnou v prváku jako jediná bavila. Měla právo znát pravdu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dnes moc lidí v baru nebylo, možná proto, že se dnes diskotéka nekonala. Posadil jsem se na židli vedle ní a začal si hrát s deštníčkem.
   "Nikdy jsem ti neřekl, že moji rodiče měli vášeň ve slaňování. Před dvěma roky se slaňovali do nějaké jeskyně. Mamka nahoře jistila tátu, ale nějak se to zvrtlo. Taťka sklouzl a padal dolů, kam sebou strhl i mamku. Zemřel, když hlavou narazil na kámen a mamka se utopila, když se zamotala do lan ve vodě.
   V jeden den jsem já a Patrik přišli o rodiče. Protože ani jeden z nás ještě nebyl plnoletý, dali nás na starost babičce, která ale bydlí na Moravě daleko odtud. Proto jsem na začátku druháku odešel. Museli jsme se k ní přestěhovat.
   Patrik to nesl ještě hůř než já, bylo mu tehdy pět. Přestal mluvit, přestal se smát, ve školce měl problémy a pral se. Babička nás ani jednoho nemá ráda, protože nenáviděla naši mámu. Nikdy nesouhlasila s tím, aby si ji táta vzal a jeho smrt jí počítala za vinu. Nevydržel jsem to tam a zdrhnul. Potloukal jsem se všude možně a nakonec mi nabídl dočasné útočiště jediný kámoš, kterého jsem tam měl. Kvůli Patrikovi mě ale začalo hryzat svědomí. Nevydržel jsem to a vrátil se, jen kvůli němu.
   Když mě uviděl, vrhnul se mi do náruče a brečel. Sliboval, že už bude hodný, nebude se prát, jen abych od něj znovu neodešel. Tehdy jsem pochopil, jak těžké to pro něj muselo být, když přišel o rodiče a pak jsem mu zdrhnul i já. Tehdy jsem mu slíbil, že už ho nikdy neopustím.
   V květnu mi bylo 18. Sbalil jsem sebe i Patrika a za zbytek peněz, které jsem si vydělal na brigádách, jsem nám koupil jízdenku zpět do Prahy a pronajal byt. Neměli jsme toho moc, jelikož babička nás u sebe nechávala jen přespat, ostatní jsme si museli dělat sami. Vařit, platit oblečení, věci do školy, cokoliv. Přes prázdniny jsem si našel pár brigád, kde jsem si a vlastně i stále vydělávám peníze…" dokončil jsem. Nedokázal jsem se na Týnu podívat. Všechno jsem znovu prožíval z vyprávěním a pořád to bolelo. Myslel jsem si, že už jsem dávno všechno překonal, ale nebyla to pravda.
   Týna mi stiskla ruku. Pomalu jsem se k ní otočil.
   "Je mi líto, Radime, co se stalo tvým rodičům. Jen chci, abys věděl, že já tu pro tebe vždycky jsem a vždycky tu pro tebe budu."
   "Díky, Týno. Moc si toho vážím."
   "Hej, Radime! Dvakrát Zombie, jednu Krvavou Marry a tři Havaje!" zakřičel na mě Karel. Rychle jsem vstal a postavil se za pult, kde jsem začal míchat objednané nápoje. Týna mě zamyšleně pozorovala. Přál jsem si umět číst myšlenky, vědět, na co myslí.
   "I když jsi byl pryč tak dlouho, jak ses zvládl dostat ze své bývalé postavy do téhle?" zeptala se zvědavě, hned na to ale zrudla. "Já… omlouvám se, že se na to ptám… je to hloupé, promiň."
   "To je v pohodě, Týno," zasmál jsem se. "Víš… Nenašla se závěť našich a tak všechno připadlo babičce, která Patrikovi nenechala ani ten hloupý medailonek s fotkami mámy a táty. Musel jsem chodit na brigády, abychom měli nějaký příjem. Pracoval jsem každý den na stavbě a ty špeky tam shodil," zasmál jsem se. "A taky zpevnil postavu a naučil se nebát lidí okolo sebe, jelikož na té stavbě na tebe nebyli ťuťu ňuňu," ušklíbl jsem se. "V prváku jsem byl prostě Ošklivé bojácné káčátko, teď už to takové nikdy nebude."
   "Líbí se mi ta proměna," usmála se na mě. "Ne, že bych ti přála to, co se ti stalo jen…"
   "Zocelilo mě to, potřeboval jsem to. Divím se, že ses se mnou bavila."
   "Proč? Prostě jsem si dala tu práci a pod tou slupkou hledala to dobré v tobě a ty toho tam máš spoustu," dal jsem všechny drinky Karlovi na tác a kývl na něj, že to má přichystané, okamžitě přiběhl a šel obsloužit hosty.
   "A měli vaši vůbec nějakou závěť, když byli tak mladí? Kolik jim vůbec bylo?"
   "Jo, museli mít závěť kvůli svému povolání. Když zemřeli, bylo mamce třicet sedm a taťkovi třicet devět."
   "Ty máš víc brigád, když tady otvíráte až od osmi a přitom jsi říkal, že odpoledne musíš do práce."
   "Jo, mám ještě jednu," přikývl jsem.
   "A? Já brigádu sháním jak dlouho a na nic pořádného nemůžu narazit." Chvilku jsem se ošíval, než jsem se rozhodl jít s pravdou ven.
   "No… fotím pro jeden časopis," zrudl jsem. Týna na mě vyvalila oči.
   "Co? Ty… ty fotíš?"
   "Hmm," zamumlal jsem a míchal další drink.
   "Pro který, prosím tě?"
   "Slunce, vychází každý týden," řekl jsem nakonec.
   "Páni, tak to až vyjde, okamžitě kupuju," hlesla překvapeně a napila se svého drinku.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nade Nade | 17. dubna 2010 v 15:42 | Reagovat

Povídka se mi moc líbí. Dneska ji celou dorazím.
Mám jenon jednu připomínku. Po rodičích VŽDY dědí děti. Závěť se dělá když chceš majetek odkázat někomu jinému. Ale i tehdy mají přenost vlastní děti a závěť je právně napadnutelná. Ale na to kašli. To bylo jen tak na okraj. :-D  :-D  :-D :-D

2 Kat Kat | 20. června 2010 v 23:10 | Reagovat

Dnes už to asi nedorazím, ale je to moc pěkné. Uvidíme co dál. :-)

3 keishatko keishatko | 18. ledna 2011 v 19:50 | Reagovat

pekné...mal to ťažké,nechcela by som :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama