Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

3. kapitola OK

25. března 2010 v 18:54 | Minde |  > Ošklivé káčátko
3. kapitola


   "Ale, ale, kohopak to tady máme?" uslyšel jsem za sebou hlas a pak smích. Otočil jsem se. Vlastně jsem to ani dělat nemusel, dobře jsem věděl, že je to Jirka, Marek a Roman.
   "To jsou tví kamarádi, Ráďo?" zeptal se mě Patrik. Jen jsem se na něho usmál a pohladil ho po hlavě.
   "Tvoji spolužáci už čekají, tak si pospěš," popohnal jsem ho. Přikývl a otočil se ke škole, která stála hned vedle gymplu, kam jsem chodil já. Pak se ale ještě otočil.
   "Přijdeš pro mě?" vyhrkl a v očích mu zajiskřilo.
   "Paťo, vždyť už jsem ti říkal, že to dneska nestihnu. Musím do práce, přijde pro tebe paní Málková."
   "A nemůžu jít zase s tebou?"
   "Ne, to doopravdy nemůžeš," usmál jsem se. "Až přijdu domů, očekávám, že budeš mít hotové úkoly," podíval jsem se na něj přísně.
   "Rozkaz, šéfe," zasalutoval ze srandy a rozběhl se ke svým přátelům. Jen jsem zakroutil hlavou a vydal se ke gymplu. Trojice za sebou jsem si nevšímal.
   "Hej, Šobre! Nás ignorovat nebudeš!" Jen jsem se uchechtl. Oni jsou pořád stejní potomci, jen já se změnil. Už nejsem ten malý kluk, který se všeho bál, už ne, život mi dal lekci, na kterou nikdy nezapomenu.
   "Co kdybyste ho nechali být? Jste debilové!" uslyšel jsem nějaký dívčí hlas a vzápětí mě doběhla Kristýna.
   "Ahoj Radime!" usmála se na mě.
   "Čau Týno."
   "Páni, tak už mi dlouho nikdo neřekl, naposled ty."
   "To jo, byla jsi jediná, kdo se se mnou bavil," zasmál jsem se.
   "Změnil jsi se," se zájmem si mě prohlédla. S úsměvem jsem se na ni otočil.
   "Jo, já vím. A ty jsi zkrásněla, moc ti to sluší." Zrudla, což mě pobavilo. Pořádně do mě strčila, když si všimla, že se jí směju. 
   "To není vtipné! Já to myslela vážně, z Ošklivého káčátka se stala labuť!"
   "Vždyť já jsem to taky myslel vážně," zasmál jsem se.
   "Myslel jsem si, žes od té doby, co od nás káčátko odcupitalo, alespoň trochu zmoudřela, ale zdá se, že jsi pořád stejně pitomá, Kristýno," řekl Jirka.
   "Pitomí jste tady jedině vy!" odfrkla si. "Můžu se bavit s kým chci a když jsem si místo vás ubožáků vybrala Radima, tak to je snad můj problém, ne?" drze se na ně podívala a její malý pršáček se ještě o malinko zvednul. Pak mě čapla za paži a táhla do školy.
   V chemii, kde jsme měli lavice po třech, si Týna sedla vedle mě a vedle ní se posadila ještě Dana. Dana byla tichá dívka, která se s nikým moc nebavila, ale byla premiantka třídy, teda… společně s Týnou, samozřejmě.
   "Hele, Radime, nechceš jít po škole ven?" zeptala se mě Týna, když jsme mířili na dnešní poslední hodinu. "Dlouho jsme se neviděli, tak bychom mohli pokecat." Zamračil jsem se a radši uhnul pohledem.
   "Promiň, Týno, ale já nemůžu. Musím do práce," skoro jsem zašeptal.
   "Aha, no tak nic," posmutněla. Taky mi to bylo líto, ale doopravdy jsem nemohl, jedině, že by…
   "No. Vlastně bys za mnou mohla přijít. Co říkáš, v devět v baru Kobra?"
   "V baru Kobra? V Květné ulici?"
   "Jo, trochu si tam přivydělávám jako barman," pokrčil jsem rameny.
   "Platí, v devět budu tam!" zazubila se a zamířila ke své lavici, kterou měla bohužel na opačné straně třídy než já.
……………………………..
   Pospíchal jsem domů. Dnes jsem byl ve studiu déle než obvykle, přes čtyři hodiny, ale bylo to tím, že jsme fotili několik kilometrů od studia, venku. Ovšem nefotil jsem se sám, přidali ke mně Helenu, dlouhovlasou modelku. S pózami to umí, to se musí nechat, jen je strašně nafrněná.
   Rychle jsem ještě zašel do obchodu a doplnil nejnutnější zásoby. Peníze, co jsem měl k dispozici se přece jen zmenšovaly a to ještě nebyla ani polovina měsíce.
   Domů jsem přišel v sedm. Rychle jsem pozdravil Patrika a s omluvou se hrnul do kuchyně, kde jsem dal vařit špagety. Zkontroloval jsem mu jeho úkoly, které si poctivě udělal, když jsem byl pryč a pak jsem do sebe rychle naházel večeři. Dal jsem bráškovi pusu na dobrou noc s tím, že nemá ponocovat a v devět být v posteli, popadl jsem batoh s několika sešity a pádil do práce.
   Dorazil jsem na poslední chvíli, rychle se v místnosti pro personál převlékl do zástěry a postavil se za pult, kam už začaly chodit první objednávky.
   Když se na chvilku chaos v objednávání nejrůznějších nápojů uklidnil, vytáhl jsem sešit matematiky a začal si dělat úkoly. Bylo to k zbláznění, začátek školy a hned nám navalí tolik úkolů. Naštěstí mi matematika nijak zvlášť problémy nedělala a tak jsem postupoval rychle.
   "Ahoj Radime!" posadila se k baru Týna a zářivě se na mě usmála.
   "Čau Týno, co si dáš?" zazubil jsem se na ni a vlil jeden z koktejlů do připravené sklenice. Ozdobil ho jahodou, deštníčkem a podal Karlovi, číšníkovi.
   "Zkusila bych tu Otrávenou rtěnku," ukázala na jeden z koktejlů na lístku. Ušklíbl jsem se a sáhl pro gin a další potřebné nápoje. Za okamžik před ní přistál načervenalý nápoj.
   "Je to výborné," usmála se.
   "Jsem rád, že chutná," přikývl jsem a sklonil se nad posledním příkladem z matiky.
   "Co to děláš?" zeptala se se zdviženým obočím. "Úkol do matiky? To snad není možné. Co tě znám, vždycky sis udělal první úkoly a až potom ostatní věci." Povzdechl jsem si.
   "Týno, za ty dva roky se všechno změnilo," řekl jsem tiše. "Dřív jsem to nestihl," zakroutil jsem hlavou.
   "Nechceš mi říct, kde jsi ty dva roky byl? Proč si odjel bez rozloučení? Stalo se něco?" odstrčila koktejl a zadívala se mi do očí. Nevydržel jsem to a uhnul.
   "Stala se spousta věcí, Týno," zaklapl jsem sešit a nacpal do batohu.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kat Kat | 20. června 2010 v 23:04 | Reagovat

Ok pěkně se to rozjiždí. vypadá to moc dobře. Jsem zvědava co se mu stalo a jak to bude dál i jak se seznámí. :-)

2 Soubi Soubi | 16. srpna 2010 v 23:43 | Reagovat

Tak to jsem zvědavá, co se stalo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama