Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

3. kapitola AT

25. března 2010 v 18:49 | Minde |  > Andělská tvář
3. kapitola


   Bylo deset hodin a i když byla sobota, byl v domě klid. Aby taky ne, když celá rodinka, tedy samozřejmě kromě mě, odjela někam pryč, prý na celý víkend. Sice se strachovali, abych jim tu něco neukradla, tak všechny cenné věci pozamykaly, což mě docela urazilo, jelikož já nejsem zlodějka, ale co s tím nadělám?
   Byla jsem zalezená ve svém pokojíčku a na posteli si četla knihu, anglickou, jak jinak. Měla jsem tu sice i nějaké české, ale raději jsem se zdokonalovala v angličtině, což jsem potřebovala víc, nemyslím, že bych češtinu nějak obzvlášť zapomněla.
   Na stolíku vedle postele mi zavibroval mobil a následně se ozval melodie, kterou mám u čísel, které nevím, komu patří. Sáhla jsem po krabičce a zadívala se na display. Anglické číslo? Pokrčila jsem rameny a ozvala se.
   "Ahoj Terezo. Říkalas, že můžu zavolat? Nemáš hlad, pozval bych tě na oběd," ozval se Igorův hlas.
   "A-ahoj Igore," zakoktala jsem trochu zmateně. Už to bylo pár dní, co se mi stal ten trapas v restauraci a pohledný hnědovlásek si ode mě vzal mé číslo.
   "No…" až teď jsem si uvědomila, jaký mám vlastně hlad. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem se podívala na hodiny a ty ukazovaly už dvanáct hodin pryč. Nejspíš jsem se do té knihy zabrala víc, než jsem si myslela.
   "Dobře, ale místo vybírám já," našpulila jsem rty, což on ale nemohl vědět.
   "Sice už se bojím, ale dobře. Jsem před domem, počkám na tebe," řekl a zavěsil. Dívala jsem se nevěřícně na mobil. Pak rychle vyskočila z postele a zadívala se z okna. Okamžitě jsem spatřila černý mercedes.
   Vrhla jsem se ke skříňce s oblečením. Po chvilce váhání jsem popadla černé džíny na spodu mírně nařasené, černé obyčejné tričko s dlouhým rukávem a na to svůj oblíbený zelený svetr s tříčtvrtečními rukávy a na něj stříbrný pásek jako doplněk. Rozcuchané vlasy stáhla do černé čelenky a obula stříbrné balerínky. Namalovala jsem se jako obvykle, popadla mobil, peněženku a klíče a pádila dolů ze schodů.
   "Sluší ti to," usmál se na mě Igor a otevřel mi dveře svého bouráčku.
   "To nebude potřeba, je to odtud jen kousek," usmála jsem se na něj a vydala se po chodníku pryč. Slyšela jsem pípnutí od zamykání auta a pak mě Igor doběhl.
   "Kam to jdeme?" zeptal se zvědavě.
   "Nech se překvapit, ty jsi mi taky neřekl, kam jdeme," našpulila jsem rtíky a sjela pohledem jeho oblečení. No jistě, to jsem si mohla myslet, co jiného by mohl mít právník oblečeného než sako a kalhoty? Tentokrát měl tmavší hnědé sáčko, pod ním černou košili a světlejší hnědé kalhoty. Ušklíbla jsem se. Tohle oblečení sice není to nejlepší na místo, kam ho právě vedu, ale určitě ho odtamtud nevyhodí!
   Igor se zarazil, když jsme zašli za roh, odkud vykoukla malá restauračka s názvem ´U Berušky´, ke které jsem mířila.
   "Copak? Nelíbí?" pozvedla jsem obočí a vstoupila na terásku.
   "To ne jen… dlouho jsem tu nebyl," usmál se a přejel pohledem celý interiér malé restaurace, do které jsme právě vstoupili.
   "Co to vidím? No to snad není možné! Že by si sem velký a úspěšný právník zase jednou našel cestu?" založila si ruce v bok starší bělovlasá paní, která přistoupila k našemu stolku. Maria byla moc hodná stará paní, které celá restaurace patřila a kde obsluhovala. Měla vlasy jako bílý závod stažené do uzlu a okolo očí, které se šťastně usmívaly, jí pohrávalo několik vrásek.
   "Čemu vděčím za tvou návštěvu?"
   "Tereze, ta vybírala místo," podíval se na mě a usmál se.
   "Ano, Terezka je můj stálý a velice vděčný host, ještě nikdy si nezapomněla dát zákusek," usmála se na mě. Chodila jsem sem velice ráda a pravidelně. Milovala jsem tady tu atmosféru minulých časů a výborně tu vařili. Navíc Mariiny buchty, vdolky a dortíčky neměly obdoby.
   "Tak co si dáte?"
   "Dala bych si vaši specialitu Mario, maso v bramboráku," usmála jsem se na starší ženu. "A kafe prosím."
   "Pro mě tvoji speciální šunkovou pizzu s hranolky a ledovým salátem (pozn. Aut.: moje první jídlo v Anglii :D) a taky kafe."
   "Jako malý. Tohle si dával téměř vždy co tu byl," žalovala Maria s úsměvem na Igora. "A ty Terezko taky. Jednou se těch bramboráků přejíš," pohrozila mi naoko přísně prstem a odcupitala pryč.
   "Ty to tady znáš?" zeptala jsem se překvapeně. Uchechtl se a přikývl. Několik bloků odtud jsem bydlel, když jsem byl mladší. Když jsem se stal právníkem, přestěhoval jsem se blíž k centru Londýna. Sem jsem chodíval vždycky, když jsem měl hlad a doma nic nebylo nebo se mi nechtělo jít nakoupit, takže skoro pořád," usmál se a svlékl si sako, bylo tu teplo, jelikož tu stál obrovský krb, ve kterém by se dospělí v pohodě postavil, a sálal v něm oheň, díky kterému tu bylo tak útulně. I když já měla svetr, horko mi nebylo, spíš příjemně, tak akorát. V místnosti nebylo moc lidí, možná i proto, že restaurace nebyla veliká.
   "Co ráda děláš?" zeptal se mě zvědavě.
   "Všechno co má něco do sebe," ušklíbla jsem se na něj. "Miluju knížky, hudbu, tanec a strašně ráda hraju fotbal," mírně jsem zrudla. V česku se mi za to smáli, ale zmlkli, když jsem se do hry pustila. Byla jsem malá a mrštná, takže se mi docela lehko podařilo obehrát většinu soupeřů.
   "A co ty? Co by mohlo bavit právníka?" ušklíbla jsem se a poděkovala Marii, která přede mě právě postavila nádherně vonící kávu.
   "Možná se budeš divit, ale každé ráno plavu. Po večerech, když mám čas, si čtu knížky. Když byl Alex mladší, každý víkend jsme jezdívali jezdit na koni."
   "Třeba každý právník není morous," zasmála jsem se. Vždycky jsem si právníky představovala jako obtloustlé brýlaté chlapy, kteří ani neví co je to zábava. Naopak se zdálo, že Igor se umí bavit a to se mi líbilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama