Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

2. kapitola OK

25. března 2010 v 18:54 | Minde |  > Ošklivé káčátko
2. kapitola


   Když zazvonilo na dnešní poslední hodinu, pospíchal jsem před školu, kde jsem čekal na svého mladšího brášku.
   "Ráďooo!" ozvalo se veselé zaječení a hned na to mi můj malej brácha skočil okolo krku.
   "Tak jak ses měl, ty uličníku?" rozcuchal jsem mu jeho blonďaté vlásky.
   "Skvěle! Mám spoustu nových kamarádů. Všichni jsou úžasní a zábavní. A učitelky jsou strašně hodné. Jedna mě pochválila za krásný obrázek! Podívej, to jsi ty a já!" zamával mi před očima papírem, kde jsme se drželi za ruce.
   "Jsi šikovný, ale já si teď musím pospíšit do práce, Paťo."
   "A můžu jít s tebou?" vyhrkl na mě. Mírně jsem se zamračil.
   "No dobře, ale jenom dneska a jenom proto, že tě paní Málková nemá čas ohlídat, dobře?" zašermoval jsem mu prstem před obličejem.
   "Jasně!" přitakal nadšeně a vzal mě za ruku. Usmál jsem se, přehodil batoh přes rameno a spolu s bráškou jsem pospíchal do studia, kde jsem si přes prázdniny našel vcelku dobře placenou práci.
   Po očku jsem svého brášku sledoval. Byl jsem rád, že na jeho tváři opět vidím úsměv. Trvalo mi dlouho a stálo hodně úsilí, než se mi povedlo jeho tvář rozzářit.
   "Ahoj Moni," pozdravil jsem mladou dívku u recepce.
   "Čau Radime," rozzářila se.
   "Nevadilo by ti, kdybych tu s tebou nechal Patrika? Paní Málková ho dnes nemohla hlídat," usmál jsem se na ni omluvně.
   "Jasně, že ne," zavrtěla hlavou.
   "A nemůžu jít s tebou, brácha?"
   "Patriku, dobře víš, že na plac nesmíš."
   "Jen bych se díval," hodil na mě psí oči, já však rázně zakroutil hlavou.
   "Nejde to, Paťo. Šéfka to nemá ráda. Počkej tu s Mončou, za dvě hodiny jsem zpět," poplácal jsem ho po rameni a zmizel za dveřmi.
   "Ahoj Radime!" vykřikla Hanička a hnala se ke mně se spoustou oblečení. "Pomůžu ti z toho něco vybrat," čapla mě za rukáv a odvlekla do šatny, kde na mě začala navlékat nejrůznější oblečení.
   "A Marie ti musí udělat něco s vlasy, máš to hrozný!" zamračila se na mě a já ji poslušně jako beránek následoval do další místnosti, kde už se na mě s nůžkami zubila Marie. Poslušně jsem si sedl a čekal, co mi provedou tentokrát. Navíc se k nim ještě přidala Petra, která mi dělala make-up. Někdy si říkám, že tenhle babinec je hrozný, ale už jsem si zvykl. Mám ty holky rád a je mi s nimi dobře.
   "Tak co, jste připraveni?" vrazila do dveří hlavu šéfka.
   "Ano, právě končíme," přikývla Petra a narovnala se.
   "Tak pojď, Radime," pobídla mě. Povzdechl jsem si a následoval ji. Už bych si za těch několik týdnů mohl zvyknout, že mě fotí někdy až polonahého, že? No… někdy je to docela makačka, vyhovět přáním fotografa. Postav se tak… to nedělej… vydrž… stůj rovně… ne, tak jako před tím… trošku dopředu… to je moc… a další hloupé pokyny. Přitom vás ze všech stran oslňují fotoaparáty a já si najednou připadám jako nějaká loutka, která plní zbytečné rozkazy.
   No… ale nemůžu si stěžovat. Dostávám docela slušně zaplaceno a tu práci potřebuji. Vzhledem k tomu, že musím platit nájem, jídlo, oblečení a ostatní potřeby pro sebe a svýho brášku a žádný jiný příjmy nemám. Vlastně jo, po nocích pracuju ještě jako barman v klubu blízko kterého bydlíme. Ale i tak mám trochu problém to všechno utáhnout. Mrzí mě, že si nemůžu Patrikovi dovolit kupovat spousty hraček, přesto pečivě šetřím, abych mu mohl něco koupit alespoň k narozeninám.
   Když mě po půl hodině šéfka konečně propustila s tím, že je spokojená, do šatny jsem se téměř odvlekl. Shodil ze sebe šaty, které mi dala Hanička, opláchl si obličej studenou vodou a navlékl se do svých vytahaných riflí.
   Rozloučil jsem se s tím babincem, který už měl na starosti dalšího modela a pospíchal k recepci, kde jsem nechal Patrika.
   "Tak jak jste to zvládli?" zasmál jsem se, když jsem viděl, jak se hádají, komu na kostce dřív padne jednička a tím pádem vyhraje celé člověče nezlob se.
   "Super! Už jsem Monču dvakrát porazil!" zazubil se na mě Paťa.
   "No vidíš, příště to určitě bude ještě víckrát," usmál jsem se na něj a vzal ho okolo ramen. "Díky Mony, když budeš něco potřebovat, stačí říct," mrkl jsem na ni a zamířil k východu.
   "Není zač. Mějte se!" zamávala nám a sklidila hru.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Glorilian Glorilian | E-mail | Web | 17. dubna 2010 v 18:03 | Reagovat

Hm, zatím to vypadá dobře. Pěkný rozjezd, povídka se mi zatím moc líbí.

2 elrian elrian | 31. května 2010 v 21:54 | Reagovat

pěkný :-)

3 Kat Kat | 20. června 2010 v 22:56 | Reagovat

dvě nelogičnosti, ale jinak zatím hezké. Postavy pěkné, psáno srozumitelně. Uvidíme co dál. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama