Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

2. kapitola AT

25. března 2010 v 18:48 | Minde |  > Andělská tvář
2. kapitola AT


   Bylo to už týden od setkání s Igorem. Nemohla jsem ho vyhnat z mysli, pořád se k němu stáčely mé myšlenky. Doufala jsem, že ho ještě uvidím, ale přestávala jsem věřit, vždyť ani žádný kontakt jsme na sebe neměli.
   Někdo zazvonil. Jen jsem zaklela a sešla jsem domů ke dveřím.
   "Tereza Šimková?" zeptal se mě nějaký poslíček. Přikývla jsem, to už mi však do ruky strkal kytici růží a dal mi podepsat papír, že jsem zásilku dostala. Zaraženě jsem zavřela dveře a pospíchala do svého pokoje. Cestou jsem popadla vázu a nalila do ní vodu.
   Růže jsem strčila do vázy a položila na stolek vedle postele. Až teď jsem si všimla vzkazu, který byl uvnitř zastrčený. Natáhla jsem ruku a vytáhla vzkaz.
   ´Vyzvednu tě v sedm. Igor´ stálo tam. Srdce se mi rozbušilo radostní, ale hned se zase uklidnilo. Dnes jsem musela hlídat děcka, protože jejich rodiče si chtěli někam vyrazit. Povzdechla jsem si a raději šla přichystat na stůl. Na Igora jsem neměla žádný kontakt a tak jsem mu nemohla nijak říct, že dnes nemůžu. Mrzelo mě to, tak strašně ráda bych šla, chtěla jsem ho znovu vidět.
   Na večeři byly ty anglické párečky, jak já je nenávidím, vždycky je mi z nich špatně a taky nechápu, proč je ta bramborová kaše sladká! Jak jen se mi stýskalo po typickém českém jídlu. Po normálním věpřu, knedlu, zelu… ach jo…
   Vešla jsem do kuchyně a popadla talíře s jídlem. Kuchařka mě zpražila pohledem, když jsem se na nenáviděné párečky znechuceně podívala. Tak jsem se raději rychle ztratila.
   Děcka se zrovna cpaly a já se jen hrabala v kaši, když někdo zazvonil. Bleskově jsem se podívala na hodiny, bylo sedm. Polkla jsem a chtěla jít otevřít, ale to už šly z chodby slyšet hlasy, když paní Rosveltová otevřela dveře.
   "Pane Callowe! To je ale překvapení, co tu děláte? Zapomněla jsem snad na něco?"
   "Ne, kdepak Lívie, přišel jsem jen vyzvednout Terezu." Srdce se mi zastavilo. Oni se znají?
   "Terezu? Vy ji znáte?"
   "Ale jistě, potkali jsme se, když byla v parku s vašimi dětmi."
   "Terezo!" zakřičela Lívie. Jen jsem zaúpěla a vyšla zpoza rohu.
   "Ano, paní Rosveltová?" pípla jsem.
   "Ahoj Terezo," zářivě se usmál Igor.
   "Ahoj Igore. Promiň, já dnes nemůžu, musím hlídat děti. Nemohla jsem ti to říct, jelikož jsem na tebe neměla kontakt, mrzí mě to."
   "Ale Lívie," zamračil se na mou zaměstnavatelku. "Přece mi nechceš kazit večer tím, že budu muset večeřet sám. Navíc sama pořád říkáš, že si dětí ani neužiješ. Určitě dáš Tereze na dnešek volno," usmál se na ni. Paní Rosveltová se začervenala a nakonec přikývla.
   "Tak dobře, ale jenom pro tentokrát."
   "Výborně, můžeme jít, Terezo?"
   "J-jen se převléknu," vykoktala jsem a rozběhla se do svého pokojíčku. Dveře skříňky málem upadly, jak jsem je zprudka otevřela a hledala něco vhodného na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro mé nejoblíbenější a asi taky nejhezčí rifle. Byly stylově roztrhané, prostě něco, co v mé domovině je téměř nemožné sehnat, ještě k tomu na Moravě! K riflím jsem si oblékla upnuté černé tričko s hlubokým výstřihem a na vrch si dala bolérko. Oči objela tužkou, nanesla průhledný lesk na rty, vlasy si mírně rozcuchala, obula jsem si moje oblíbené černé balerínky, popadla peněženku a mobil a rozběhla se do přízemí.
   Igor se na mě usmál a otevřel mi dveře do nádherné začínající noci. Vykulila jsem oči, když jsem spatřila auto, které před domem parkovalo. Byl to černý mercedes slr.
   "Líbí?" zasmál se Igor a otevřel mi dveře spolujezdce.
   "Moc, v ničem podobném jsem nikdy nejela," hlesla jsem okouzleně. Znovu se usmál a rozjel se.
   "Ty znáš paní Rosveltovou? A jak jsi mě vůbec našel?" zeptala jsem se.
   "No, řekněme, že Líviiny děti jsem nesčetněkrát viděl na fotografiích, když mi je ukazovala," zasmál se. "Je to moje sekretářka."
   "Počkat! Ty jsi TEN Callow? Právník? Nejlepší právník v Londýně?" Zasmál se.
   "Nejlepší určitě nejsem, ale ano. Jsem právník," přikývl.
   "Lívie o tobě mluví denně. Proto mi tvé jméno připadalo tak povědomé, jen jsem si to nespojila. Jsem blbá," zabořila jsem hlavu do dlaní.
   "Ale no tak!" zasmál se. "Vždyť to je v pořádku… Jsme tady," zaparkoval auto. Znovu jsem vyvalila oči. Před námi byla obrovská luxusní restaurace.
   "Ale tohle nejde, Igore!" začala jsem protestovat.
   "Terezo… platím."
   "Tady nejde o placení… nejsem oblečená. Měl jsi mi říct, kam chceš jít, navíc je to na mě moc nóbl."
   "Terezo," zamračil se Igor, vzal mě za ruku a vedl do restaurace.
   "Vždyť mě tam ani nepustí!" protestovala jsem.
   "Ale pustí," usmál se a prošel dveřmi. Dovedl mě až k našemu stolu, kam sem se nejistě posadila.
   "Musím si odskočit," sykla jsem, zvedla se a zaplula do dveří hned vedle východu s cedulkou dámy.
   Když jsem se konečně trochu uklidnila, odhodlala jsem se vyjít ven a vrátit se k Igorovi. Seděl téměř na samém konci restaurace, s úsměvem jsem se k němu vydala, ale někdo mě chytil za ruku.
   "Hledáte něco, slečno? Tohle je uzavřená společnost, jen pro stálé hosty, tady otrhanci a pobudové nemají co dělat," řekl mi nějaký chlápek v bílém a táhl mě k východu.
   "Ale já… já jsem tu… počkejte!" než jsem stihla doříct, zabouchl mi ten chlap dveře restaurace přímo před nosem.
   "Sakra! Co teď?" zanadávala jsem. Domů se jen tak nedostanu, Londýn ještě tak moc neznám, vlastně ani nevím, kde přesně jsem. Igora taky nijak nemůžu kontaktovat… takže mi zbývá jen jedno, čekat…
   Posadila jsem se na lavičku v parku naproti restaurace a povzdechla si. Začínala být zima a já blbá jsem si nevzala ani mikinu.
   Už se mi téměř zavíraly oči, když na mě někdo promluvil.
   "Terezo?" byl to Igor. Jeho hlas byl smutný a hlavně zklamaný. "To se ti tam tak moc nelíbilo? Měla jsi mi to říct, šli bychom jinam."
   "Ale ne, jen… vyhodili mě odtamtud, prý tam pobudové jako já nemají co dělat," řekla jsem tiše a sklopila hlavu. Třásla jsem se zimou a chtělo se mi spát. Igor se posadil vedle mě a přehodil mi přes ramena své sako, do kterého jsem se vděčně zabalila.
   "Chceš jít někam jinam?" zeptal se mě a přejel mi prstem po tváři.
   "Odvezeš mě domů? Prosím?" podívala jsem se na něj. Přikývl.
   "Je mi to líto, Terezo, měl jsem si toho všimnout."
   "Ne, ty za to nemůžeš," zakroutila jsem hlavou a zapnula si bezpečnostní pás. Mlčky jsme dojeli až před dům. Už jsem téměř usínala.
   "Budeš mě po tomhle chtít ještě vidět? Vážně mě to mrzí, Terezo."
   "Můžeš mi zavolat," řekla jsem ospale a nadiktovala mu své telefonní číslo.
   "Dobrou noc a ještě jednou se omlouvám."
   "To je v pořádku, Igore. Dobrou noc," vrátila jsem mu sako a zmizela v domě.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama