Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

15. kapitola OK

25. března 2010 v 19:01 | Minde |  > Ošklivé káčátko
15. kapitola


   Seděl jsem za stole v jídelně, kde už čína chladla. Snad každou sekundu jsem sledoval hodinky. Jediný zvuk co byl slyšet byla chladnička, která tiše hučela.
   Konečně jsem pod okny uslyšel zvuk motorky. Za minutku už se rozrazily dveře bytu dokořán a jako velká voda se přiřítil Patrik.
   "Ahoj! To bylo suprový! Bruslení je něco úžasného, musíš jít někdy taky!" chrlil hned ze sebe. Boty odkopl ke dveřím, bundu si pověsil na věšák a sedl si ke stolu.
   "Děje se něco?" zeptal se opatrně, když jsem nepromluvil a ani mu neoplatil pozdrav.
   "Je čtvrt na osm," řekl jsem tiše.
   "Trošku jsme se zdrželi v cukrárně," zamumlal Patrik a podíval se na jídlo před sebou. Čínu měl nejradši, ale teď to vypadalo, jako kdyby se bál, že ho kousne. "A taky ve fast foodu," řekl ještě tišeji. Mlčky jsem vstal a sebral ze stolu jeho talíř, abych ho uklidil.
   "Radime? Ty se zlobíš?"
   "Měl bych?" odtušil jsem chladně a i když jsem se snažil působit normálně, nešlo mi to.
   "Já nevím…" popotáhl.
   "Běž si udělat úkoly," zavrčel jsem a do batohu nastrkal několik skript, abych se mohl v baru učit.
   "Ty jdeš pryč?"
   "A co jsi čekal?" vyštěkl jsem. Nechtěl jsem na něj být zlí, ale Richter mě opět dokonale rozhodil. Omotal si Patrika okolo prstu a moje výchova šla do háje. "Někdo tady musí pracovat! Myslíš, že mi prachy jen tak naskáčou do ruky? Sakra nemám ani na zaplacení nájmu kvůli tomu, že jsem byl v nemocnici!" už jsem křičel.
   "Promiň, Ráďo, já jsem tě nechtěl rozzlobit… ale Jirka je…"
   "Přestaň o něm mluvit! Je to jen namyšlený debil, který si myslí, že je pánem světa! Nebudeš se s ním stýkat, rozumíš?"
   "Nemůžeš mi to zakazovat!" zakřičel na mě. Po tváři se mu koulely slzy. "Jirka mě zachránil před děcákem! Byla tu ta slepá ženská ze sociálky! Dělal, že je ty! A jen díky němu jsem tady!" brečel. Pak vstal a vběhl do pokoje, kde za sebou práskl dveřmi. Bylo mi, jako by mě opařil. Richter, že dělal, že jsem já, jen aby Patrik nemusel do děcáku? Udělaly se mi mžitky před očima a musel jsem se posadit.
   Po chvíli jsem se zvedl a přešel ke dveřím pokoje. Nad klikou jsem se zarazil a nakonec ruku spustil k tělu. Rychle jsem se obul, oblékl si bundu a odešel. Musel jsem do práce.
……………….
   "Konečně jsi tady, už jsem si myslel, že si budu muset najít někoho jiného," zamračil se na mě Petr.
   "Omlouvám se," zamumlal jsem se sklopenou hlavou.
   "No dobře, snad už jsi v pořádku a neodpadneš nám tady," řekl jen a odešel. Stáhlo se mi hrdlo. V pořádku jsem ještě nebyl, to jsem věděl až moc dobře, ale pracovat jsem musel nebo ani ten pitomý nájem nezaplatím.
   Když jsem o půlnoci nastoupil s Kobrami na pódium, hned jsem si všiml svého spolužáka, který upíjel víno na svém obvyklém místě.
   Trhl jsem sebou, když mě Lukáš popadl hruběji než obvykle. A nebyl jsem sám, kdo si změny všiml, i Pavel s Michalem, kteří na něj házely zamračené pohledy.
   Cloumal se mnou na všechny světové strany. Připadal jsem si jako hadrová panenka.
   Nesrovnalostí už si začínali všímat i hosté a se zájmem sledovali co se bude dít.
   Když mi Lukáš trhl vlasy až mi do očí vstoupily slzy, přiřítil se k nám Pavel s Michalem a odtrhli ho ode mě.
   "Co blbneš?" sykali na něj naštvaně. Naštvaně se jim vytrhl ze sevření a vztekle mi zapíchl ukazováček do hrudi.
   "O mě ještě uslyšíš. Já vždycky dosáhnu toho, co chci," zasyčel na mě a odešel z podia.
   "Jsi v pohodě?" zeptal se mě Pavel. Mlčky jsem přikývl a začal se jako obsluha proplétat mezi stoly. Zaregistroval jsem ještě zamračený pohled Richtera, pak už jsem neměl čas si něčeho všímat.
……………………..
   Bylo pět ráno, když jsem konečně vyšel z baru. Byl jsem k smrti unavený a už jsem se těšil, až se alespoň na ty dvě hodinky prospím.
   Najednou jsem měl ale takový pocit, že mě někdo sleduje. Dokonce jsem několikrát zahlédl i nějakou postavu. Zrychlil jsem… naneštěstí mi do cesty vstoupili dva muži. Otočil jsem se a strnul, když tam stáli další dva.
   "Co chcete?" zavrčel jsem.
   "Pohrát si," zachechtal se jeden z nich a vrhl se na mě. Chvilku jsem se bránil, pak se k němu ale přidali ostatní tři.
   "Hej! Nechte ho!" uslyšel jsem výkřik. Hlas mi byl povědomí. Než jsem ale stihl zjistit, kdo to je, čtyři chlapi mi zastínili výhled.
   "Ooo, a co nám uděláš?"
   "Hezký fialový make-up?" odsekl hlas. Hned na to se ale na něj ti chlapi vrhli. Překvapeně jsem sledoval, jak jeden za druhým dostává na frak. A ještě víc jsem vyvalil k oči, když ke mně můj zachránce napřáhl ruku.
   "Vstávej."
   "Co tímhle sleduješ?" zasyčel jsem a postavil se bez jeho pomoci. Sykl jsem, když jsem se postavil na levou nohu. Měl jsem něco s kotníkem.
   "Zachraňuju ti kůži?" odsekl kysele.
   "Proč? Mohli ti udělat škrábaneček na tvém bezchybném obličejíčku," zavrčel jsem a kulhal jsem domů. Lehce mě došel.
   "To sotva. Medikové kickbox nepraktikují. Zajímalo by mě, cos provedl Lukášovi, že na tebe poštval své přítelíčky," ušklíbl se. Neodpověděl jsem, zděšeně jsem hleděl před sebe a snažil si namluvit, že mě jen šálí zrak. Jirka se zamračil a taky se podíval tím směrem. Zalapal po dechu a tím mě jen utvrdil v tom, že vidím dobře.
   "Patriku," zašeptal jsem a chtěl se rozběhnout do domu. Z okna, kde byl můj byt šlehaly plameny. Noha mi nevydržela a já skončil na zemi.
   "Patriku!" zaječel jsem.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kat Kat | 22. června 2010 v 23:31 | Reagovat

šok, kruci, tak tohle jsem nečekala. O_O

2 Dia Dia | 10. září 2016 v 13:02 | Reagovat

To nemôžeš myslieť vážne O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama