Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

10. kapitola OK

25. března 2010 v 18:58 | Minde |  > Ošklivé káčátko
10. kapitola


   "Ty jsi Patrik, viď?" pojď se mnou. Chytla matka toho prcka za ruku a vyvedla ho z pokoje. Posadila ho na židli a sama si před něj přičapla.
   "Co se děje?" zeptala se ho starostlivě.
   "Říkal… říkal, že mě neopustí… on umře, viďte," vzlykal.
   "Ne, neboj se. Radim bude v pořádku, jen si musí pořádně odpočinout, za pár dní ho pustíme domů."
   "Naši taky říkali, že se za pár dní vrátí a já už je nikdy neviděl," zašeptal Patrik, ale naštěstí už nebrečel.
   "Nemusíš se bát, Paťo. Radim by tě tady nenechal. Teď půjdeš tady s Jirkou, pomůže ti s úkoly do školy dobře?"
   "Můžu se přijít zítra za Radimem podívat?"
   "Můžeš," usmála se na toho caparta a postavila se.
   "Tak pojď," povzdechl jsem si a vydal se směrem k východu z nemocnice.
   "Hej, caparte… máš rád hokej?" zeptal jsem se toho prcka. Podíval se na mě se zářícíma očima.
   "To si piš, že jo!"
   "Mám teď trénink, nechceš jít se mnou?"
   "Jo!" vypískl a nadšeně poskočil na chodníku. Ušklíbl jsem se a zamířil ke stadionu.
   "Na jaké pozici hraješ?" vyptával se hned.
   "Jsem v útoku."
   "Miluju hokej, je to můj nejoblíbenější sport. S Radimem jsem se vždycky díval na zápasy, i když on hokej nemusí, kvůli mně se vždycky díval," brebentil a brebentil.
   "Posaď se sem, dobře?" ukázal jsem na lavičku u kabin a odešel se převléknout. Ani jsem nedoufal, že se sem dneska dostanu.
   Konečně jsme všichni vyjeli na led. Miloval jsem ho, hokeji jsem se věnoval od svých dvanácti let a stále více mě to baví. A musím říct, že jsem i dobrý, většina gólů, které padnou je mojí zásluhou a to není vychvalování, ale pravda.
   Když byla první přestávka, posadil jsem se na lavici vedle Patrika a napil se vody.
   "P-páni, to j-je s-skvělý z-zápas," zadrkotal zuby. Poprskal jsem svého spoluhráče šťávou, jak jsem se rozesmál.
   "Měl sis vzít moji mikinu, když ti byla zima. Ještě od matky dostanu, že ses kvůli mně nachladil," rozesmál jsem se a přetáhl jsem mu svoji o několik velikostí větší mikinu přes hlavu. No jo, prostě sem si neuvědomil, že mu bude zima, nikdy jsem se o ostatní moc nezajímal.
   "Díky," zazubil se na mě. Jen jsem se ušklíbl a vyjel znovu na led.
…………………
   "A ten tvůj zákrok, jak ti přihrál ten velikánský kluk, ten byl vážně úžasnej! Nejlepší zápas co jsem kdy viděl, lepší než NHL!" mlel Patrik, když jsem šli směr Šobrův barák.
   "Děláš ještě nějaký sport?" zeptal se mě se zájmem.
   "Ty jsi nějaký zvědavý," zamračil jsem se.
   "Ale jo, dělám ještě kickbox… ale teprve čtyři roky," pokrčil jsem nakonec rameny.
   "Jsme tady," ukázal na šedý panelák v ulici blízko baru Kobra. Pozvedl jsem obočí.
   "Tady bydlíte?" pokusil jsem se, aby můj hlas nezněl s odporem.
   "Jo," pokrčil rameny a odemknul dveře od bytu ve třetím patře.
   "A tvoji rodiče jsou v práci?" zeptal jsem se. Až teď mě na napadlo, proč ho nevyzvedl někdo z nich. Zarazil se v polovině pohybu.
   "Radim ti to neřekl?" zeptal se šeptem.
   "Ne, neptal jsem se ho na to." Musel jsem si gratulovat, ani jsem nelhal. Já se vlastně se Šobrem skoro vůbec nebavil, jen občasné úšklebky a tak.
   "Oni… oni… Kvůli tomu… odejít… babička…" koktal nesmyslně a po tváři mu začaly stékat slzy.
   "Patriku?" oslovil jsem ho opatrně.
   "Zemřeli před… před dvěma lety," zašeptal nakonec.
   "Promiň," zašeptal jsem. Ale slyšel jsem se vůbec dobře? Já se omluvil? Omluvil? To je snad poprvé v životě! A zrovna Šobrovi! To snad není možný! Nadával jsem na sebe v duchu.
   "Víš co, běž si nachystat sešity s úkoly a já zatím nachystám něco k jídlu a přijdu za tebou," přerušil jsem trapnou chvíli ticha. Prcek mlčky přikývl a odešel do pokoje. Zamířil jsem směrem, kde jsem myslel byla kuchyně. No… ona to vlastně nebyla ani tak kuchyně, ale jeden pokoj, který byl dohromady obývákem, jídelnou a kuchyňským koutem. Otřásl jsem se při myšlence, že bych tady musel bydlet, bylo to nechutné.
   V mrazničce jsem našel díky Bohu párky, které jsem dal vařit. Na nic složitějšího jsem si netroufnul.
   Docela jsem se i divil, že všechny úkoly si udělal bez chyby a sám. Téměř jsem na něj nemusel dávat pozor, proto jsem čas věnoval prohlédnutí si pokoje.
   Byly v něm dvě postele a dva malé stolíky. Na tom druhém než na kterém psal Patrik ležel starý mírně otlučený notebook, nejrůznější poznámky a maturitní otázky do školy a taky jedna fotka, která byla ale položena aby nešla vidět. Vzal jsem si do ruky a zadíval se na ni.
   Byl na ní Radim, jak jsem ho znával, vedle něj malý Patrik a za nimi dvojice dospělých, kteří se šťastně smáli.
   "To jsou naši," posadil se Patrik vedle mě a zadíval se na fotku. "Je to to jediné, co nám po nich zbylo." Překvapeně jsem se na něj podíval a musím přiznat, docela jsem se i bál, že se znovu rozbrečí, což se naštěstí nestalo.
   "Když zemřeli, museli jsme k babičce na Moravu. Nemá nás ráda a všechno co našim patřilo buď spálila nebo si nechala. Dokonce i na školu a na oblečení nám musel Radim vydělávat. A vlastně vydělává do teď abych nemusel do děcáku…" dokončil šeptem.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kat Kat | 22. června 2010 v 23:13 | Reagovat

Kruciii život je pes. Moc pěkné :-)  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama