Upozornění pro všechny návštěvníky! Na stránkách se budou objevovat články s homosexuální tématikou!
Koho to znechucuje, ať okamžitě opustí tyto stránky!

1. kapitola OK

25. března 2010 v 18:53 | Minde |  > Ošklivé káčátko
1. kapitola


   Bylo prvního září a já se znuděně táhl do školy. Poslední rok a na zdejším gymplu končím. Jo, jdu do čtvrťáku… ale to nic nemění na tom, že se mi tam absolutně nechce. Bude to další nudný rok.
   "Zdar Jirko!" dožene mě můj ´nejlepší´ kamarád. Spíš by se mu dalo říkat psí ocásek. Já ´pravé´ kamarády nemám, nepotřebuju je. Když od někoho něco potřebuju, každý se pro mě může přetrhnout, jo, jsem prostě spratek, ale mě mé chování vyhovuje, vždy z toho dokážu něco vytěžit.
   "Nazdar Romane," zavrčím a nakopnu kamínek, který mi stojí v cestě. Nebudu zapírat, že jsem jeden z nejoblíbenějších kluků na škole. Zní to jako vychvalování? Možná, třeba se rád chválím. Nezapírám, že mi obdiv dělá dobře. Aby taky ne, moje mamka je uznávaná doktorka ve zdejší nemocnici a otec vlastní docela populární časopis, který mu vydělává těžké prachy. Prostě můj život je dokonalej, vlastně nebýt toho malýho parchanta, který si říká má sestra. Vlastně malýho, je jí patnáct, ale je to puberťačka, se kterou se nedá vydržet.
   "No konečně jdete! Už jsem myslel, že jste se na to vykašlali," ušklíbl se Marek, který se mě, společně s Romanem, taky drží jako ocásek.
   "Slyšel jsem, že budeme mít nějakého nového spolužáka," řekl Marek a společně s námi se vydal do šatny.
   "A kde jsi to slyšel?" protáhl jsem znuděně. Vlastně mě to ani nezajímalo, byl bych radši, kdyby mi dali všichni pokoj alespoň dneska. Včera jsem to nejspíš přehnal s pitím a docela se zlil. Ještě teď mi třeští hlava.
   "Říkala mi to Klára."
   "Tak to pochybuju, že to bude pravda. Přece víte, jak si Klára ráda vymýšlí," zasmál se Roman. Ušklíbl jsem se. Moc dobře jsem věděl, že si ráda vymýšlí, minulý rok všem ve škole nakecala, že spolu chodíme, když jsem ji pak přede všemi utřel, měla z toho pěkný trapas.
   Sebevědomě jsem vešel do třídy a zamířil k lavici, kde obvykle sedávám. Zarazil jsem se a zatřepal hlavou, jestli se mi to nezdá. Nezdálo… v té lavici už někdo seděl. Zamračil jsem se a přešel k tomu opovážlivci. Neznal jsem ho, což znamenalo, že Klára měla nejspíš pravdu a doopravdy k nám přibyl nový spolužák.
   Naštvaně jsem k němu přešel a hodil svou tašku na lavici. Ani to s ním nehnulo, dál si něco čmáral do sešitu.
   "Odprejskni mladej. Tohle místo je už obsazené," zavrčel jsem. Ani tehdy se na mě nepodíval, jen v klidu odpověděl.
   "Všiml jsem si, vždyť tady sedím já. Je snad jasné, že už je tu obsazeno, když tu sedím, ne?" konečně se na mě podíval a ušklíbl se. Zarazil jsem se, někoho mi připomínal.
   "Tady sedím vždycky já, chlapečku, tak si sbal svoje saky paky a vypadni!"
   "Vážně? To jsem nevěděl, strašně se ti omlouvám… ale zdá se, že máš smůlu, tohle místo je už obsazené. Nevšiml jsem si, že bys ho měl podepsané," usmál se na mě a já měl v tu chvíli chuť mu jednu vrazit. Popadl jsem ho za tričko.
   "Víš vůbec, s kým mluvíš?"
   "S největším idiotem na škole?" Kdyby se neotevřely dveře a dovnitř nevpochodovala naše profesorka, jednu by ten spratek schytal.
   "Co se děje, pánové? Pane Richtre, posaďte se už," popohnala mě. Hodil jsem na toho kluka poslední naštvaný pohled a posadil se o dvě lavice dál.
   "Takže, tento rok k nám přibude nový spolužák, Radime, můžeš sem ke mně?" usmála se profesorka na toho nováčka. Ten zamračeně vstal a postavil se vedle ní. Byl zhruba stejně vysoký jako já a docela hubený. Černé vlasy, zelené oči…
   "Tohle je Radim Šobr, váš nový spolužák." Ve třídě se rozhostilo hrobové ticho. Všichni na ´nováčka´ valili oči a nebyli schopni slova.
   "Chcete říct, že tohle je naše Ošklivé káčátko?" vyjekla Denisa. Radim se jen ušklíbl a šel se posadit zpět na místo, které mi obsadil.
   Celá třída k němu byla otočená a nevěřícně na něj hleděla. On se však skoro až smutně díval z okna a ostatní nevnímal. Abyste věděli, všichni z naší třídy znali Radima Šobra, chodil s námi do prváku, ale na začátku druháku odešel. Teď bych ho vůbec nepoznal. Dřív byl hodně tichý, sotva s někým promluvil, každého se bál a byl tlustý, hodně tlustý. Tenhle čahoun s ním měl společné snad jen jméno a oči, jinak nic.
   "Takže Radim Šobr," ušklíbl jsem se o přestávce a posadil se obkročmo na židli naproti němu. Radim otevřel oči a vyndal z uší sluchátka od MP3.
   "Potřebuješ něco,… Jirko?" vrátil mi.
   "Za ty dva roky ses hodně změnit. Pamatuju si tě jako moulu počuraného strachy jen se na něj někdo křivě podíval. A taky jako takový tlustý ošklivý prasátko, prostě naše Ošklivé káčátko," zasmál jsem se a Marek s Romanem se ke mně s hlasitým smíchem přidali. Radim se jen pousmál a založil si ruce za hlavu.
   "Život mě naučil přestat se bát hňupů, jako jste vy," řekl chladně. "Zato vy jste pořád stejní pitomečkové," uchechtl se. Dnes už měl podruhé štěstí, že náš rozhovor přerušil příchod profesora.
   Plánoval jsem, že si ho po škole odchytím a dám mu pořádnou lekci, ale než jsem se vymanil ze třídy, byl ten spratek už pryč. Naštvaně jsem bouchnul pěstí do skříňky a pomalu se vydal domů.
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kat Kat | 20. června 2010 v 22:47 | Reagovat

Začíná to dobře. gramatika, úprava Ok, jsem zěvdava jak se vyvrbí příběh.
zatím to vypadá dobře. :-)

2 Soubi Soubi | 16. srpna 2010 v 23:34 | Reagovat

hmmm....tak tohle vypadá fakt zajímavě ;-)

3 keishatko keishatko | 18. ledna 2011 v 19:39 | Reagovat

no začína to sľubne...teším sa ako to bude pokračovať :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama